taneční maraton na život a na smrt
Velké americké město. Velká hospodářská krize. Velký taneční maraton. Tanec až do úplného odpadnutí. Na dřeň. Velká divácká show. Tanečníci středem pozornosti. Kdo vydrží, vyhrává. Touha po vítězství, touha po odměně, touha po slávě. Kdo se nebojí soutěže zúčastnit? Kdo hledá v soutěži poslední naději? Jakému tlaku jsou soutěžící vystaveni? Taneční maraton jako model společnosti, v níž honba za úspěchem prověřuje lidské charaktery.
“Když si dnes v mysli vzpomínám na Gloriiny věty a slova, tak mají svůj jasný a jednoznačný smysl. Tehdy jsem ho nechápal. Anebo jsem ho podcenil.”
Americký spisovatel a scenárista Horace McCoy si knihou Koně se přece střílejí uhranul dokonce Charlieho Chaplina, který se vážně zabýval myšlenkou na její zfilmování. Teprve Sydney Pollack v roce 1968 námět zfilmoval. Silný příběh, atraktivní postavy, to jsou domény jeho autorského rukopisu.
Slovo režiséra:
“Čím väčšie rozdiely v bohatstve, čím väčší tlak, alebo naliehavejšie obavy, že nie je možné pokračovať v takomto spôsobe života – tým viac sa z nás stávajú iba hráči. Kde sa stráca nádej, zostáva hra ako prchavá náhražka života. Tanečné maratóny boli kedysi hit, dali sa v nich, ak človek vydržal, zarobiť nejaké peniaze. V tom našom, v časoch veľkej hospodárskej krízy, sa schádza pozoruhodná vzorka spoločnosti. Niekto prichádza len z nudy, niekto, aby sa skryl pred zákonom a niekto nemá čo stratiť. Robert na tanec a podobné hry nikdy nebol, ale to Glórií nevadí – potrebuje sa do tej prekliatej súťaže dostať… Horace McCoy vytvoril nádhernú spleť ľudských príbehov. Živú, krutú, túžiacu.”
Jakub Nvota
