„Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce. Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery Terezy: Maminko, prosím Tě vroucně, aby ses k nám odebrala navždy a živobytí u mne, své dcery a vnoučat strávila, kteří se již na tebe těší. Tvoje milující dcera. Tereza. Babička se rozplakala. Nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, ale dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce. Ale krev není voda. A tak touha přemohla dávný zvyk, a babička se rozmyslila, že pojede.“
„Jakého to očekávání, jakého radování na Starém bělidle!“
Divadelní adaptace Babičky ožívá na zlínském jevišti jako niterná pocta síle příběhu a paměti. Vyprávění se stává mostem mezi minulostí a přítomností: v tichém plynutí času se odvíjí příběh babičky – ženy, která svou moudrostí, laskavostí a hlubokým porozuměním přírodě i lidem utváří osudy těch, kteří ji obklopují. Její slova a činy se vrývají do srdcí, stejně jako vzpomínky na dětství, krajinu. Je to hledání smyslu v každodennosti, návrat k podstatě lidského bytí, k hlubokému porozumění, které se rodí z pozorného naslouchání.
Ikonické dílo české literatury pro divadlo adaptoval Peter Pavlac, s jehož tvorbou se mohl zlínský divák setkat prostřednictvím inscenací Já, Baťa; Masaryk/Štefánik či Muž pod postelí.
