Zemřela Lidmila Kraváková, milovnice mýtů a poezie
Odešla Lidmila Kraváková, dlouholetá dramaturgyně Městského divadla Zlín a výrazná osobnost, která spoluvytvářela několik divadelních etap divadla.
Lidmila Kraváková se narodila 30. dubna 1946. Formovala ji uvolněná atmosféra šedesátých let a studentské intelektuální podhoubí v Praze, kde absolvovala na Karlově univerzitě obor teorie divadla, vědy společenské, ale prakticky do divadelního života vstoupila až v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově, dnešním Městském divadle Zlín.
![](https://divadlozlin.cz/wp-content/uploads/2022/08/297230642_1568718346880564_867696746776298366_n.png)
Se zlínským divadlem byla úzce spjata od roku 1972 dlouhých dvacet sedm let. Jejím prvním dramaturgickým počinem byla poetická hra Jitřní paní Alejandra Casony. Spolupodílela se společně s dramaturgem Miroslavem Plešákem na formování úspěšné éry sedmdesátých a osmdesátých let, kdy bylo Městské divadlo i přes komplikovanost společenské situace nazváno „ostrůvkem normality v moři normalizace“.
Často spolupracovala s režiséry Svatoplukem Skopalem, Karlem Semerádem, Pavlem Pecháčkem, Milošem Slavíkem, ale i dalšími.
V devadesátých letech se spolupodílela na profilování dramaturgie v éře uměleckých šéfů Josefa Morávka a následně Petra Veselého. V Městském divadle Zlín působila do roku 1999, poté uzavřela svou dlouholetou a plodnou dramaturgickou kariéru tříletým intenzivním působením v Západočeském divadle v Chebu.
Jako milovnice literatury se soustředila zejména na textovou přípravu inscenací, je podepsána pod úpravami mnoha titulů uváděných v Městském divadle Zlín.
S jejím jménem je spojeno přesně devadesát inscenací Městského divadla Zlín, ať už v roli dramaturgyně, asistentky režie, autorky dramatizace, adaptace či úpravy textu.
Byla vášnivou čtenářkou poezie, hledačkou neotřelých jazykových i divadelních řešení, bylo jí blízké hledat témata lidsky hluboká, duchovní až existenciální. Ne náhodou je její jméno spjato i s Vladimírem Holanem, s nímž vedla od roku 1966 až do roku 1975 korespondenci. Zajímal ji apokryfní přístup k mytickým příběhům, k tématům, jež přesahují dimenzi lidského života. Významný byl její podíl na inscenaci úspěšné inscenace hry Rostislava Křivánka Júdit (Helena Čermáková za ni získala Thálii), adaptovala pro Městské divadlo Zlín společně s Martinem Františákem české pověsti v příběhu Obrazy z dějin národa českého, v Západočeském divadle v Chebu navázala na tuto tendenci výraznou úpravou Dorstova Merlina, do pomyslného mýtického cyklu v Chebu zapadá také dramaturgie další hry Rostislava Křivánka Rút. Své divadelní působení zakončila již v divadelním důchodu v roce 2005 také apokryfním příběhem Mirjam.
Neodmítala mladé autory. Pojí se mi s ní i osobní vzpomínka; když jsem jí ještě jako voják základní služby nesměle přinesl někdy v roce 1991 fragmenty své juvenilní poezie, přijala je ode mne a skutečně si je přečetla. Přidala nakonec i vlídný komentář. Když jsme se pak po letech potkali, utkvěla jí vzpomínka na poezii v paměti.
Lidmila Kraváková zůstává ve vzpomínkách pamětníků jako osoba naplno žijící divadlem, literaturou a poezií i jako citlivá duše ponořená do svého světa, do světa slova, metafor divadelních i literárních, jako věčné dítě nenápadně obohacující svým citlivým vnímáním světa i toho, co nás přesahuje, ostatní spolutvůrce.
Hledal jsem verš Vladimír Holana, kterým bych se, stylově, poeticky, mohl s Lidmilou Kravákovou rozloučit. Vím, jak věrně po jejím boku stála její dcera Irena až do posledních chvil. Snad právě tato Holanova báseň o Zmrtvýchvstání patří na konec vzpomínky na Lidmilu Kravákovou.
Vladimír Holan
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit
úděsné ječení trub a polnic?
Odpusť, Bože, ale utěšuju se,
že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků
bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout…
To potom zůstaneme ještě chvíli ležet.
První, kdo vstane,
bude maminka … Uslyšíme ji,
jak tichounce rozdělává oheň,
jak tichounce staví na plotnu vodu
a útulně bere z almárky kávový mlýnek.
Budeme zase doma.
za Městské divadlo Zlín Vladimír Fekar, dramaturg