TŘI MUŠKETÝŘI: Rozhovor s Danielem Bodlákem, kaskadérem a choreografem bojových scén

DANIEL BODLÁK

* 1987 / kaskadér a choreograf bojových scén

Má za sebou přes sto filmových, televizních a divadelních projektů pro české i zahraniční produkce a natáčel v už v mnoha zemích. Spolupracuje s divadly po celé České republice. Měl možnost učit se od choreografů filmů Jason Bourne, 96 hodin, Duna, Duna: Část druhá, Batman, Temný rytíř povstal atd. Pracoval na filmech George Lucase (Red Tails) nebo Ridleyho Scotta (Child 44). Tam se potkal s Tomem Hardym. Měl také příležitost pracovat s režisérem Paulem W. S. Andersonem. Danielovy pohyby jsou nasnímány v počítačové hře MAFIA II, III a Kingdom Come: Deliverance. Se svým kaskadérským týmem (Czech Action Crew) spolupracoval na seriálu Netlixu Barbarians II nebo na filmu Tři Tygři ve filmu: JACKPOT.

Jak ses ke kaskadérství a bojovým sportům dostal?

Můžou za to filmy s Jackiem Chanem. Asi do sedmnácti jsem hrával fotbal a sledoval jeho filmy. A moc mě to uchvátilo. Už od malička jsem si zkoušel kopy, otočky, ale jen doma nebo někde venku. Nikdo mě nevedl. No a v těch šestnácti nebo sedmnácti letech mě fotbal přestal bavit a rozhodl jsem se, že bych chtěl přejít na bojové sporty. Tak jsem začal dělat capoeiru. Capoeira je brazilský bojový tanec s prvky akrobacie, takže vlastně ideální průprava na kaskadérství. Protože tam je pohybová průprava komplexní. Od akrobacie až po bojové techniky. A pak, když už jsem uměl salta, říkal jsem si, že už jsem skoro jak Jackie Chan, tak jsem se rozhodl to zkusit u filmu. Oslovil jsem kaskadérské agentury a ty mi daly nějakou příležitost.

A byl jsi nejdřív tedy kaskadér?

Ano. A vlastně pořád jsem kaskadér. A choreograf.

Když jako choreograf děláš historické souboje, musíš mít na to nějakou speciální průpravu?

Po nějaké době, co jsem dělal capoeiru, tak jsem si začal sám natáčet videa, bojové scény. To jsem točil jako samouk a celkem mi to šlo. Na základě toho mě taky profíci vzali mezi sebe. A pak, jak jsem vletěl do jejich světa, tak už jsem procházel týmy v zahraničí a po celé Evropě. Vždycky když jsi na nějakém projektu, někoho potkáš. A tak se od těch lidí učíš, sbíráš zkušenosti. A tam potkáš lidi od šermu, kaskadéry, co hoří, co padají ze schodů, co jezdí s autem, a ty se učíš, co je potřeba, protože jako kaskadér bys měl mít nějaký základní rejstřík dovedností. Abys byl více použitelný. Stejně jako se herci učí zpívat, žonglovat a tancovat, u kaskadérů je to stejné.

A máš raději historické souboje, nebo moderní akční scény?

Spíš mám raději současnost. Ale já hodně spolupracuji s Petrem Nůskem. Jistou dobu byl náš pracovní vztah velmi intenzivní – trávili jsme spolu několik měsíců u mnoha projektů. Takže tam probíhala výměna: on mě učil šerm, vodil mě i po divadlech, když jsem začínal v Praze, a já jsem naopak učil jeho a jeho lidi bojové dovednosti beze zbraně, akrobacii. A to vlastně děláme doteď. Děláme výměnné tréninky a vzájemně se podporujeme. Pak jsem dělal čtyři měsíce druhou sérii Barbarů pro Netflix, to se odehrává v devátém století, takže to bylo trochu agresivnější, špinavější. To mě taky bavilo, tam se dala hezky kombinovat současnost s minulostí. Ty souboje tam jsou prostě dravější. Protože kromě hezkých vizuálních věcí, těch akrobatických, mám rád i surový boj. A ten mám rád i na divadle. Používám takový příměr: když mi dáte deset sportovců, kteří jsou mistři kickboxu a kung-fu ve vrcholové formě, a dáte mi deset herců, tak já udělám na pohled autentičtější a zajímavější podívanou s těmi herci, protože ti herci to zahrají. Já je naučím základní pohyby a oni do toho dají energii a výraz. Když vezmu sportovce, ten mi předvede cirkusácké číslo, ale nedá tam tu expresi, je to prostě jen tělocvik. Tak proto rád pracuji s herci.

A jak se ti pracovalo se zlínským souborem?

Skvěle. Vždy ocením snahu, invenci, zájem. Herci chtěli po zkoušce posílat videa, ptali se, co by mohli dělat dál. Ten zájem je strašně důležitý. Oni sami mi říkali, že je to pro ně výzva, a i když se jim to zdá náročné, tak si právě chtějí dokázat to, že to zvládnou. To jsem jim sám říkal, že se snažím balancovat: udělat něco, co není extrémně náročné, ale na druhé straně ani úplně jednoduché. Mělo by to být něco mezi tím, aby to pro herce byla výzva, aby je to motivovalo. A myslím, že se mi tato taktika vždy vyplatila. Mluví o tom i reakce a kritiky na některá představení, na kterých jsem se podílel – že si ty bojové scény chválily. Že působily autenticky. A myslím, že je to tím, že se právě nebojí jít do náročných věcí. Ale vím, kde má ten herec hranici. A vím, že se to zvládne naučit, že se s tím zvládne porvat.

Jaká je tvoje nejzajímavější divadelní nebo filmová zkušenost?

Půl roku jsem dělal kaskadérskou show v Číně, ale ono to bylo takové akční divadlo nebo show pro šest tisíc lidí. Ta show měla dvacet minut a hrála se třikrát za den. Příprava byla vždy hodinu a půl. A byla to kombinace rvaček, slaňování, jízd na autě, hoření, skákání do vody, ale byl tam jednoduchý příběh: zlo proti dobru s tím, že dobro vyhraje. Měli jsme tam každý nějakou roli. A dokonce jsme i mluvili. Dialogy byly v čínštině a já musel ten text umět a otvírat pusu a napodobovat, že mluvím čínsky. To byla velká zkušenost, i díky tomu, že to trvalo půl roku. Tady rád vzpomínám na spolupráci s Filipem Nuckollsem a Divoké historky. Filip je jeden z těch režisérů, který mi dává volnou ruku, tak jako i Vladislav Kracík. Já si nestojím za tím, že když něco udělám, že už to tak musí být. Já přijímám a pak zapracovávám případné režijní poznámky.

Rozhovor vedla dramaturgyně Katarína Kašpárková Koišová.