Rozhovor s režisérem Jakubem Čermákem o Mistrovské lekci

NEDĚLÁME ENCYKLOPEDII, říká režisér inscenace Jakub Čermák

Jaký je tvůj vztah k opeře a opernímu zpěvu?

Operu miluju a jsem velký operní fanoušek. Doufám, že také někdy nějakou zrežíruju. Ale přiznám se, že repertoár Marie Callas a tradice bel canta mě nechává poněkud chladným. Mám například daleko raději Janáčka, Brittena a vůbec hudbu 20. století. Přijde mi méně sladká, ale více pravdivá. Občas se mi poštěstí, že vidím nějaké skvělé zahraniční produkce, a je pravda, že abych si operní představení opravdu užil, musí být zvládnuté i po režijní stránce. Strnulé, ospalé produkce naštěstí už i v Česku začínají být minulostí.

Hra Terrence McNallyho vlastně skrze lekce hledá, co je esence pravého umění. Maria Callas na to má různé odpovědi. Co je pro tebe podstatou umění?

Umění odlišuje člověka od zvířete. Je to něco esenciálního pro naši existenci, často aniž bychom si to uvědomovali. Mně osobně – ať už jako příjemci, nebo jako tvůrci – umění pomohlo zorientovat se v řadě životních situací nebo mi ty situace pomohlo snáze překonat. Na škole nám jednou říkal Radovan Lukavský, že umění má vzbuzovat krásu. Dovolím si s tímto velikánem nesouhlasit: kdyby vzbuzovalo pouze krásu, bylo by chudé.

Na zkouškách jsi zmiňoval, že jistým předobrazem pro nesmlouvavost, s jakou Maria Callas komunikuje se svými studenty, byla pro tebe Věra Chytilová a jedna německá operní režisérka. Proč?

Režisérky Věra Chytilová a Christine Mielitz měly společnou určitou nesmlouvavost, drsnost, přímost, absolutní soustředění na umění, obrovský talent, ale také krutost, bezohlednost a myslím, že i někdy nespravedlnost. Oběma jim vděčím za hluboké poznatky a stejně hluboké komplexy. Dodnes obdivuju jejich umění, ale doufám, že se nikdy neponořím do své tvorby natolik, že bych zapomněl být vůči svému okolí lidský (abych byl upřímný, tu a tam se mi to stává, ale snažím se s tím bojovat).

Co podle tebe má mít dobrý pedagog uměleckých oborů?

To je pro mě hrozně těžká otázka. Nevím, jestli bych dokázal učit, a dobrých pedagogů jsem potkal pár. Studoval jsem FAMU a zpětně si myslím, že ta škola ve mně na několik let zabila kreativitu. Vlastně dělám umění jí navzdory (byť se věnuji divadlu, a ne filmu).

Hra také pojmenovává, co všechno máme pro umění obětovat. Jaké „oběti“ umění jsi ochoten přinášet ty sám?

Já svému umění nic neobětuju, já si od něj beru. Samozřejmě je profese režiséra v určité fázi nesmírně náročná (ale která není?), nespím nebo spím špatně, obnažuji se vnitřně před kolegy, trápím se, když se mi nedaří dosáhnout vytouženého tvaru… Ale mám to obrovské štěstí, že se živím tím, co jsem si vždy přál dělat. Má práce mě naplňuje. Někdy mám pocit, že já bych měl platit divadlu, protože jsem to já, kdo cítí potřebu tvořit, vymýšlet, psát nebo zkoušet. Možná jsem někdy v nějaké tvůrčí zaslepenosti obětoval nějakého blízkého člověka – ne že bych o něj přišel, ale třeba jsem mu nedal dost pozornosti, nepodpořil ho v těžkých chvílích, protože mi v ten okamžik šlo víc o výsledek než o něj. Před chvílí jsem zmínil, že jsem umění neobětoval nic. Ale když budu upřímný, obětoval jsem mu duši.

Hra zachycuje dnes již vlastně „historickou“ postavu. Jak moc tě při uvažování nad inscenací a postavou zajímají její konkrétní osudy, popřípadě svazují v uchopení tématu hry?

Nejsem lajdák, ale zas tolik mě ty historické okolnosti nezajímají. Myslím, že důležitější jsou vztahy, které se podaří divákovi sdělit na jevišti, nikoli ty, které se odehrály kdysi dávno a diváci je třeba vůbec neznají. Neděláme encyklopedii. Ale samozřejmě řada motivů z reálného života postav může být obohacující či inspirující, nicméně pro mě je v tomto případě důležitější divadlo než dějiny.

V naší inscenaci se objevuje téma jistého generačního střetu. Co si myslíš o současné umělecké generaci, co naopak o té starší? Jsou mezi nimi velké rozdíly?

Upřímně řečeno, nevidím velký rozdíl, který by se týkal nasazení, talentu, otevřenosti. Mám štěstí na herce, kteří se zpravidla na práci se mnou celkem těší (nebo to dovedně předstírají!), kteří se neuzavírají novým impulzům, se kterými je radost pracovat. Na uměleckých školách proběhla nedávno vlna „Ne!musíš to vydržet“, která se vymezovala proti nevhodnému chování vůči studentům a nedostatku respektu. Někteří lidé toto hnutí považují za důkaz přecitlivělosti mladé generace či její nedostatečné odolnosti. Jakkoli můžu mít pocit, že jsem možná kdysi musel vydržet od pedagogů mnoho, názory mladých studentů a umělců zcela podporuji. Nemyslím si, že trápení a hrubé zacházení, které jsem na škole zažil, mi pomohlo stát se lepším umělcem.

Pracuješ se zlínskými herci a v MDZ poprvé. Odnášíš si ze spolupráce nějaké nové poznání do další práce?

Odnáším si poznání, že duch Divadla pracujících je tu stále přítomen. Zkoušky tu začínají nelidsky brzo. Už je spousta let po revoluci, Zlíne, probuď se!

Ptal se dramaturg Vladimír Fekar.

________________________________________________________________________________________________________________

Chcete se dozvědět o inscenaci Mistrovská lekce více? Brožuru (program k inscenaci) si můžete zakoupit při představeních u našich uvaděček.