Dnes jsme se rozloučili s Richardem Dvořákem, vynikajícím skladatelem scénické hudby a mnohaletým korepetitorem Městského divadla Zlín.
Zemřel Richard Dvořák. Jeho hudebním talentem zůstane divadlo navždy prodchnuto.
Jak na něj osobnosti z divadelního světa budou vzpomínat?
Dodo Gombár
S Richardem odchází křehký, plachý a často tolik drásavý aspekt tvorby. Vedli jsme mnohokrát hovory, o hudbě a inscenaci, do které pod jeho rukou vznikala, o umění v rovině široké, ale taky jen takové nezávazné, chvilkové, na chodníku.. bydleli jsme totiž kousek od sebe. Měl jsem tato zastavení u něj a s ním moc rád. To, jak zdravil na dálku obrácenou dlaní a u toho se širove usmíval. Zastavili jsme snad vždycky. Vážil jsem si těchto chvil moc. Byl mi blízký jeho zranitelný a nevtíravý svět, ten tichý křik a mohutná něha v jeho tónech. Byl to chytrý a empatický člověk, přistupující k výzvám s pokorou, ale i jednoznačným názorem. Zůstává po něm bílé místo a hluboký smutek. Čest jeho památce!
Hana Mikolášková
Ríšu Dvořáka jsem měla to štěstí poznat hned při mé první spolupráci s MDZ. Na inscenaci Salon d’été (Letní salón) se podílel nejen jako korepetitor, ale účinkoval v ní v roli klavíristy. Celá hra Coline Serrau si velmi chytře hraje se střídáním tří časových rovin, přičemž v její původní verzi je jedinou konstantou právě prostor salónu, v němž se postavy setkávají. Já a scénografka Zuzka Přidalová jsme k tomu prostoru přidali ještě jednu „neměnnou“ v proměnlivých dobách – figuru němého klavíristy a korepetitora, který sedí za pianem tak dlouhou dobu, že mu srostly cípy fraku s podlahou. Nevím, jestli někde existuje fotka Ríši v onom kostýmu a ve scéně. Ale já ho takhle budu vidět napořád. Jako bytost, která je srostlá s hudbou a s divadlem a se Zlínem. Jako dobrou duši, která nenápadně harmonizuje svoje okolí už jen tím, že někde je.
Potkávali jsem se pak dál při práci prakticky celou dobu mé spolupráce s MDZ, ale obrovsky ovlivnil Ríša hlavně můj osobní život, protože díky němu jsem jela na zájezd do Lisabonu s inscenací Válka mezi rozmarýnem a majoránkou, kde jsem se seznámila s nějakým muzikantem z Hradiště Petrem Kovaříkem, a o pár let později se z nás stali manželé. Za to mu nikdy nepřestaneme být ani jeden vděční, že nás takhle parádně k sobě „dohodil“.
Ríša Dvořák byl podle mě nenápadný génius. Usměvavý, tichý, trpělivý, pokorný, vnímavý, propojující a naladěný na to, co se těžko režisérům vysvětluje, ale je potřeba to dát každé inscenaci. Já to vnímám jako vertikálu, jako snahu dotknout se něčeho, co nás přesahuje. A nejčastěji tento dotek hledám v hudbě. Richardova výjimečná hudebnost byla cítit v každé inscenaci, ať už se na ní podílel jako skladatel, korepetitor či v ní hrál na piano. A tak i když mi bude vždycky chybět jeho úsměv a smysl pro humor, i když s jeho odchodem zhaslo velké světlo, které z jeho osobnosti vycházelo a díky kterému jsme často neviděli, s jakými stíny se musí sám v duchu prát, jeho nevtíravá geniální hudba s námi zůstává a on v ní.
Díky za ni, díky za tebe, Ríšo.
Gustav Řezníček
Ticho a prázdnota.
Už nikdy si spolu nezazpíváme tesklivé Bulisovy songy. Je mi úzko. Stále to nedokážu přijmout… Zpívám si písně z našeho společného pořadu „…v srdci navěky“…
VLASTNÍ ŽIVOTOPIS
Život mi přeběhl tak rychle.
Byl příliš krátký pro má dlouhá toužení,
pro toužení, co byla bez konce.
Pro moje dlouhá toužení,
která byla bez konce,
než jsem se nadál,
přiblížil se konec života.
Smrt brzy kopne do mých dveří.
Hrůzou a leknutím v té chvíli dech zatajím
a nadechnout už zapomenu.
Vím, jak jsi byl velmi citlivý a křehký. Tvá vzácná duše asi nepatřila do tohoto dravého, často cynického, nespravedlivého a bezohledného světa. Mrzí mě, že jsme Ti, přes veškerou naši snahu, nikdo nedokázali pomoct. Že ses utrápil.
RADOST MÁ VŽDYCKY JEN HULVÁT
Radost má vždycky jen hulvát,
snílek má vždycky jen bol a žal.
Já už tu nechci nic urvat.
Nad kým a pro koho lkát?
Sebe je mi trochu líto.
I těch psů z ulic
a prašných cest.
Cestou a bezděčně přitom
do krčmy dal jsem se svést.
Kalný zrak omývá okna
v srdci je noc tesklivá a chlad.
Já už hotov jsem, nemohu zpátky
já už jenom sbírám zátky.
Svou duši chci zašpuntovat!
Richarde, drahý! Volám do prázdna a mrzí mě, že spolu už si tady tyto songy nezahrajeme, nezazpíváme…
Byli jsme si tak zvláštně blízko. Dokázali jsme spolu dlouze mlčet a věděli jsme, že jsme z jedné planety.
Snad proto sis mě vybral za svědka na svou svatbu… Byl jsem rád, že máš Milenu, která Ti byla velkou oporou, a následně Danielka, který už v dětství vypadal jako andílek, co Tě snad zachrání… Snad proto jsem si Tě vybral pro společné vzpomínání na Jiřího Bulise, kterému se Tvůj osud tak podobá… Všichni jsme věděli, že jsi vyjímečná duše, pokorný, citlivý umělec, jedinečný člověk… Zahrnovali jsme Tě láskou a oporou… Bohužel, Tvé jemné a laskavé srdce se nedokázalo dlouhodobě bránit všem nástrahám a náročnostem světa. Byl jsi vždycky noblesním a hodným člověkem, který myslel na druhé a pomáhal jim, aniž by to musel dávat na odiv… Byl jsi přítelem a kamarádem, o kterém jsem věděl, že neumí nikomu záměrně ublížit, snad jenom sobě… Tvůj nečekaný odchod mě tak zaskočil, že nedokážu ani plakat… Je mi to líto… Byl jsi zvláštním zdrojem čistoty a krásy… Co jsi vykonal pro divadlo a lidi v něm si uvědomujeme nyní snad ještě intenzivněji, když víme, že už to nebude…
Děkuji Ti, Ríšo!
Děkuji Ti za všechno! Budeš nám moc chybět.
Odpočívej v pokoji. Věřím, že jednou si zase spolu zazpíváme…
NA SHLEDANOU
Na shledanou, tak tedy na shledanou
zůstaneš v mém srdci, v mém srdci,
v mém srdci na věky.
Zůstaneš v mém srdci, v mém srdci,
v mém srdci na věky.
Gustav
J. A. Pitínský
Ano, vztah jsme měli krásný. Ríša byl jistý.
Jistotu, tu skutečnou, máte jen s těmi nejkřehčími.
V nich často vše jen vře, vzpírá se, duše jim hoří, užuž se chtějí snad i zabít – ale vůči vám zůstávají věrní, pěvní, jistí.
To byl Ríša.
Ale pravá stálost není to, že někde zůstanete sto roků. V něm byla stálost bohatá, stálost hlubokých vnitřních pohnutek, neokázalá, riskantní.
Nejvíce jsme jezdívali vlakem do Brna.
Měl od Mileny tři chleby v ubrousku, na okrajích strážnický vzorek.
Jedl a usmíval se. Jak ten dovedl být spokojený!
Málokdo si dovedl tak spokojenosti, té nejobyčejnější, užívat!
Byl pokorný, nejistý, laskavý, skromný.
V té skromnosti byla hloubka, ticho a jakási svízel.
V hudbě byl často geniální, jakpak bychom to nemohli říci?
Znalosti měl neokázalé, ale důkladné.
Nesnášel jsem, když mu říkali korepetitor – byl to přece skladatel!
Ale i ty korepetice – ne? – trpělivost, únava, laskavost.
Když jsme byli sami, nejlépe na cestách, býval velmi vtipný, měl talent glosátorský, humorem řekl bych ruským, často bizarním, nesnadným, vždy cosi hořkého zavazelo.
A pak ten jeho copánek!
Co jsem se mu nasmál. Ostříhal se – ale copánek zůstal. Narostly mu vlasy – narostl i copánek.
Jeho bolestí jsem si všímal málo, nechtěl jsem, aby se mu nějak, byť i přátelsky, připomínaly.
Byl jakoby čímsi drcen, ale bylo v něm podivné božství, och, to je slovo, jemuž nevěřte.
Ale přece – není cosi božského v tom, když v pravý čas vyjádříme jakousi neznámou pointu života, když seřízneme nějaký třpytivý střep, jenž vězel v krvi?
Toužil po čemsi pevném, a přece toužil i po poezii, věřil kráse všedních dnů, omamné duši neděle.
Jak pěkně dovedl mluvit o zvířatech, o roztodivných nápadech synka, s nímž jednu dobu objížděl všechna vlaková nádraží ve státě.
S ním jezdil nahoru dolů i pět hodin trolejbusy zlínsko-otrokovickými.
Vždy hrozil jsem se toho, jak moderní je to muž.
Měl nejmodernější počítače, nejmodernější nahrávky, nástroje, ano i boty, bundy a čepice, hodinky a čelenky.
Nikdy nikoho nekritizoval, měl pro každého vždy obdiv, mám pocit, že skladatelů, které znal, se bál; podceňoval se. Jakou oplýval bohatostí, jste se dozvěděli po kouskách nebo v náznacích, vše, co věděl, říkal s ostychem.
K radosti se rozehříval jako nastartovaný motor nějaké moderní mašinky. Ale jak se bál svého auta!
Měl ho nejraději v garáži; když řídil, měl pocit, že ho na silnici nechtějí.
Řídil tak obezřele!
Ale auto není raketa.
V jeho bytosti bylo něco, že ho každý měl rád teprve poté, co ho musel chvíli podezírat.
Taková láska a sympatie pak trvají.
Zůstanou tu s námi, že?
Stejně jako nás neopustí nikdy Ríša, v němž vždy něco trnulo, vždy si myslel, že se musí něco stát.
Stalo se.
Zůstal nám navěky.
/Neochvějně./
