Z tragických osudů obyvatel valašských pasek, jež dodnes rezonují krajinou i lidskou pamětí, vyrůstá nová inscenace Tiše buší Ploština. Její autor a režisér Dodo Gombár se v ní nesoustředí jen na historickou rekonstrukci, ale i na skrytou poezii a naději, nezlomnou víru ve svobodu a v život. Inscenace vznikla ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Světová premiéra proběhla 28. února 2026 a titul byl uveden v rámci dramaturgického konceptu Fokus: Region. V rozhovoru s Dodem Gombárem nahlédneme do příprav tohoto silného projektu a podíváme se, jak se rodí divadelní obraz jedné z nejbolavějších kapitol valašské historie.
Proč Ploština? Proč jste se rozhodl ten příběh inscenovat?
Když jsem byl na Ploštině před lety poprvé, ještě se svojí bývalou ženou, zažil jsem tak silný pocit paradoxu, že si ho dokážu hmatatelně vybavit. Na jedné straně až nadpozemsky silná krajina, na straně druhé strašná tíseň z událostí, které se tady odehrály. Jejich dozvuk, ukrytý kdesi v zemi. Někdy neplatí, že bolest zhojí čas. To se sice odehrálo dávno před rekonstrukcí muzea a památníku, ale tento druh mimořádných zážitků v člověku zůstává. Myslím, že tam se ve mně zrodilo cosi, co můžu s odstupem nazvat tvůrčím impulzem. Ten příběh je příběhem zmaru, příběhem, který je vytesaný do historie jako šílené memento. V době, které jsme součástí a která je nabitá elektrizující a někdy paralyzující nejistotou, mi dává absolutní smysl se k Ploštině jevištně vyjádřit.
Jak moc jste chtěl být věrný historické skutečnosti, a jak moc pracujete s metaforou či stylizací? Proč jste nechtěl jít cestou dokumentárního divadla?
Nejsem historik. Ale tak moc by mě jím někdy bavilo být. Čím jsem starší, tím víc mi dává smysl hledat v historických událostech to předivo, které nám umožňuje hlubší chápání nás samotných. Porozumění našim omylům a nedokonalostem, našim selháním. Jako dramatik se však musím ptát, jestli to vše dokumentární divadlo skutečně umožňuje. Je to jistě cesta, někdy mi je blízká, ale zdálo se mi, že v tomto případě je jistý druh konstrukce a fabulace na místě. Právě metafora v takto nezpochybnitelném zlu může nabídnou nějakou vrstvu, kterou si každý umí zaplnit pomocí vlastní intimity, pomocí rozvahy a úvahy, kterou k sobě připustí. Jak máme vnímat takto explicitní a koncentrované zlo? Co s ním? Kam ho zařadit? Na tyto otázky nemůže divadlo, samozřejmě, odpovědět, ale umí rozechvět, umí podráždit, umí nabídnout katarzi i myšlenkovou cestu.
Proč myslíte, že je potřeba mluvit o Ploštině dnes?
Jak jsem říkal v předešlé odpovědi, tyto skvrny na mapách lidského příběhu nelze nevidět, nelze je neodhalovat a neobnažovat. Můžu se skrz optiku Ploštiny podívat na zvěrstva své doby, můžu za zrůdností systému, kterému msta a pýcha zalepila oči i duši, nahlédnout na všechny zrůdnosti kolem sebe. To je přece velká síla živého umění, není?
Jaké zdroje a materiály byly pro vás při práci na scénáři nejzásadnější?
Bylo jich množství. Od prvního autentického záznamu, který zapsal farář Vladimír Růčka, až po román Ladislava Mňačka Smrt má jméno Engelchen. Ale bylo jich mnohem víc, dny Ploštiny jsou zaznamenané dobře a přehledně.
Spolupracoval jste také s historiky?
Ano, v březnu 2025 jsem se účastnil konference Spřízněni osudem, která se přímo na Ploštině konala. Bylo to u příležitosti 80. výročí tragédie a konferenci pořádalo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Naslouchal jsem erudovaným přednáškám, příběhům pamětníků, mluvil s historiky. Byly to podnětné tři dny. U svých úvah a psaní jsem z nich hodně čerpal, snažil se vedle sebe ukládat jednotlivé perspektivy a náhledy, pokoušel se o nové autentické dílo.
Na který aspekt příběhu Ploštiny kladete největší důraz – individuální osudy, širší historické souvislosti, nebo emocionální dopad?
Možností bylo několik. Od vyprávění lineárního příběhu až po soustředění na jedno téma. Ale postupně jsem přišel k tomu, že cosi jako narativní divadlo, to znamená divadlo slova, divadlo vyprávění, má v sobě cosi očistného. Jako kdyby se aktéři příběhu a příběhů potřebovali vypovídat, nebo i vyzpovídat. Takže naše inscenace se snaží tuto událost různě pootáčet a ohýbat, jako žhavý kov. Tím výsledným tvarem by měla být naléhavá a dynamická stezka, která nabízí obecenstvu silné emoce. Jako divákovi je mi podobně bohaté a vrstevnaté divadlo blízké. Je logické, že se o něco podobného pokouším i jako autor či režisér.
Jakou roli má scénografie?
K výtvarnému řešení jsem přizval scénografa Jaroslava Milfajta a kostýmní výtvarnici Lindu Holubovou. Programově se v poslední době pokouším ve svých inscenacích o propojování generací. Ne jinak je tomu i u Ploštiny. Od začátku jsme chtěli vytvořit inscenaci vizuálně silnou, v něčem tvrdou a nekompromisní, snad se nám to podařilo. Kostýmy více méně ctí dobový kontext, ale zároveň se na jevišti objevují postavy, které nazýváme alegorickými. Ty jsou nositelkami čehosi esenciálního, archetypálního, a tak i vypadají.
Je pro vás důležitější inscenací přispět k živé paměti události, nebo spíše otevřít debatu o povaze zla a odvahy?
Nic většího než možnost komunikovat divadlo nenabízí. Budu moc rád a vděčný, když tomu u Ploštiny nebude jinak. Když vyzveme vážené obecenstvo k spoluúčasti na živém rozhovoru, když vytvoříme prostor, ten mentální i ten fyzický, ve kterém se člověk dokáže ztišit a umožní v sobě samém rozechvět osobní strunu, která vede k oslavě daru života. Relativizovat zhmotnění lidského dramatu, jeho bestiálnost a hraničnost v případě Ploštiny, Lidic, Ležáků či ukrajinské Buči nelze, to by zcela popřelo moje myšlení a identitu. Jsme připraveni to pochopit? A máme to vlastně pochopit? Tyto klíny lidské bolesti nám v dějinách vyznačují čáru, která nám neustále nabízí možnost empatie, možnost přehodnocování našich vlastních činů a našeho myšlení. Vím, není to žádná náplast, ale když bych se měl ptát, co si lze z takových tragédií, které přece nemůžou upadnout do zapomnění, odnést, tak možná právě toto.
Rozhovor vedla Katarína Koišová a vyšel v Magazínu Patriot.
