Zlínské vzpomínání na Mirka Plešáka
Vladimír Fekar
Představoval jsem si je. Když o nich Mirek hovořil. Procházky lesem s Aloisem Hajdou. Ale i s jinými spolupracovníky. Jakoby nic. Po zkoušce. Nebo i jindy. Jde se. Mlčí se. A někdy občas něco prohodí. A věci zrají. V tichém dialogu, který je možná i více o životě než… Jako by se nepracovalo, a přitom… jde se do hloubky…. Jezevec esence divadla, dlící v noře lesního odloučení od lidí. Nikdy jsem je nezažil. Ty lesní procházky. Ale představoval jsem si je. A vždy, když zažiji vznik scénáře, adaptace, zrání tématu, hovory o koncepci inscenace takto mimoděk, na zahradě u dědy například (ó jak dlouho již ne, a děda už taky není mezi námi), vzpomenu si. Čas měl jinou váhu? Myšlení též? Nebo je chyba ve mně?
Jdu foyerem divadla. Vidím slůně. Brechtovo Slůně. Říkám si, jak v téhle šílené akustice mohli hrát. Úspěšně hrát. Často se Mirek vracel. K té dramaturgické odvaze. Do roku 1972. K Hajdovi. K Ludvíku Kunderovi a dalším, které svým jménem pokrýval v časech normalizace. K výletu do Berlína s inscenací Muž jako muž. K tomu, že právě Gottwaldovští (Zlínští) poprvé ve světové premiéře uvedli mezihru Slůně jako součást inscenace hry Muž jako muž. Vracel se k vřelému přijetí od lidí z Berliner Ensemble, kteří Brechta měli v krvi nejvíce. Proč se tak často vracel? Protože právě tehdy zaryli na začátku sedmdesátých let svou rýhu k osobitosti zlínského, gottwaldovského divadla? Protože chtěl, aby ji to naše zlínské už v normálnějších časech, ne normalizačních, neztrácelo? Nebo čistě z ryzího sentimentu po vlastních úspěších, protože chceme přece za svými životy vidět špetku smysluplnosti? Ať tak či onak, zůstává pocit zodpovědnosti. Pokračovat v odvaze a otevřenosti, v tom, co tu ve Zlíně (Gottwaldově) dělali už v letech, když jsem se teprve narodil.
Vracel se do minulosti jako součásti sebe sama zcela přirozeně, do vzpomínek na kolegy, byly to jeho výlety do vlastní osobní historie, ale i historie divadla. Ale nežil minulostí. Žil přítomným okamžikem.
Mirek Plešák mne do Zlína přijal. Psal se rok 2003. Napsal jsem mu tehdy. Ne příliš šťastný v angažmá v Českém Těšíně. Utrápený. Ale s chutí něco dělat. A on mne přijal. Sešly se okolnosti. V roce 2003 přistoupil Mirek na nabídku stát se uměleckým šéfem. Na dobu dočasnou. Na tři roky stabilizační po období šéfování Silvestera Lavríka. Vrátil se tak trochu na místo činu. Do divadla, kterému zasvětil bezmála celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Ty roky v plné životní síle. Co si předsevzal, skutečně dodržel. Našel svého nástupce. Po třech intenzivních letech. Zvažoval. A nakonec vybral Doda Gombára. Osobnost, která mohla rozvinout, co během tří let uměleckého šéfování zasel. A Dodo Gombár přebíral divadlo na postu uměleckého šéfa, troufám si říci, v dobré formě.
Ale jak předtím, tak i potom nadále Městské divadlo Zlín sledoval. Ne jen po očku a zpovzdálí. Ale zevnitř. Skrze ty, kteří mu byli stále blízcí, skrze ty, s nimiž souzněl. Byl vždy součástí našeho divadla, i když v něm fyzicky nebyl. Záleželo mu na něm.
Mirek Plešák mne provází už od Janáčkovy akademie. Nebyl přímo mým pedagogem, ale jeho působení na studenty bylo patrné na každém kroku. Když napsal posudek na mou absolventskou práci na JAMU Čtyři inscenační podoby Maryši, vycítil jsem i díky tomu, co jej na divadle zajímá. Interpretace textu herectvím. Hereckým detailem. Pozorností k textu. Žádná okázalá vnější gesta. Žádné okázalé ideové konstrukce. Herec v dialogu s režisérem a tvůrčím týmem. Režisér v porozumění textu… Když jsem pak dramaturgoval jeho režii hry Letní den Sławomira Mrożka v Divadélku v klubu, sledoval jsem, jak s lehkostí rozkrývá text, jak nechá herce jednat.
Byla v něm otevřenost k novým podnětům, ochota a chuť dávat šanci mladým. Nejspíše za tím byl přirozený a neustálý kontakt se studenty na škole, pro něž byl vždy nejen pedagogem, ale i starším parťákem. Opakovaně je vozil na festivaly Naráz a Setkání Stretnutie. Byla to přímá vazba; mezi studenty mnoha generací díky tomu vytvořil specifický vztah k našemu divadlu. Zlín tak pak pro mnohé zůstane divadlem spjatým s dobou jejich studia a divadelního formování.
Odvážně přizval ke spolupráci mladé režiséry. Tehdy, v době jeho šéfování, Jakuba Macečka, Martina Františáka, Pavla Šimáka, Ondru Elbela, Hanu Mikoláškovou, Konráda Popela a další… V jeho šéfovských sezonách a celkovém divadelním rozvažování se snoubilo to, co bylo pro něj charakteristické: minulost a přítomnost v rovnovážném dialogu. Na jedné straně šance mladým a odvaha, na straně druhé pokorná prezentace klasických titulů a spolupráce s režisérskými osobnostmi starší generace, jakými byli Ivan Balaďa, Karel Semerád, Vladimír Kelbl, Jiří Fréhar, Vlastimil Peška a další.
Byl jsem mu nesmírně vděčný za to, že plně podporuje cykly scénického čtení, které jsme právě v době jeho šéfování rozjížděli a jejichž prosazení u souboru i vedení nebylo zcela jednoduché. Upozorňoval nás na osobnosti, které ke Zlínu patří. Uvažoval o divadle tak, aby nezapomínalo na témata, která přímo vyrůstají z regionu. Hledal příležitosti pro vzájemnou spolupráci více organizací i organizačně nesnadné výzvy. Fibichova a Vrchlického Smrt Hippodamie jako projekt, v němž se sešla filharmonie a divadlo u velkolepého a nesmírně náročného titulu, byl vrcholem těchto snah. Nebo pohostinská režie Františka Listopada, který přijel do Zlína uvést poprvé portugalskou barokní operu Válka mezi rozmarýnem a majoránkou s činoherním souborem.
Je jisté, že nebýt Mirka Plešáka, můj život by se ubíral úplně jinou cestou. Jsem ve Zlíně přes všechny kotrmelce životní i divadelní velmi rád. Děkuji, Mirku, žes mne na tuto cestu pozval.
Myslím, že lesy kolem Zlína jsou osázeny objevnými dramaturgickými tituly a postřehy. Městským lázním, kam jsi rád chodíval, chybějí tvá tempa, jimiž jsi rozrážel vodní hladinu bazénu. Festivalové atmosféře chybí tvé diskuse se studenty i s námi. Chybí tvůj pronikavý pohled na cestu, kterou se vydáváme. Pohled plný porozumění, ale zároveň pohled kritický. Chybí tvé impulzy. Kdybys tady byl, ptali bychom se, jako jsme se ptávali opakovaně, když jsi byl členem poradního sboru divadla „Babo, raď“ anebo když jsi k nám zajížděl na premiéry: Mirku, jak to vidíš?
A tak se tě často ptávám pořád i Tam: Mirku, jak to vidíš?
Text vznikl pro sborník Bez nápovědy – vzpomínky Miroslava Plešáka a jeho přátel. JAMU, Brno 2023.
