Odešla Lidmila Kraváková, dlouholetá dramaturgyně Městského divadla Zlín a výrazná osobnost, která spoluvytvářela několik divadelních etap divadla.
Lidmila Kraváková se narodila 30. dubna 1946. Formovala ji uvolněná atmosféra šedesátých let a studentské intelektuální podhoubí v Praze, kde absolvovala na Karlově univerzitě obor teorie divadla, vědy společenské, ale prakticky do divadelního života vstoupila až v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově, dnešním Městském divadle Zlín.
Se zlínským divadlem byla úzce spjata od roku 1972 dlouhých dvacet sedm let. Jejím prvním dramaturgickým počinem byla poetická hra Jitřní paní Alejandra Casony. Spolupodílela se společně s dramaturgem Miroslavem Plešákem na formování úspěšné éry sedmdesátých a osmdesátých let, kdy bylo Městské divadlo i přes komplikovanost společenské situace nazváno „ostrůvkem normality v moři normalizace“.
Často spolupracovala s režiséry Svatoplukem Skopalem, Karlem Semerádem, Pavlem Pecháčkem, Milošem Slavíkem, ale i dalšími.
V devadesátých letech se spolupodílela na profilování dramaturgie v éře uměleckých šéfů Josefa Morávka a následně Petra Veselého. V Městském divadle Zlín působila do roku 1999, poté uzavřela svou dlouholetou a plodnou dramaturgickou kariéru tříletým intenzivním působením v Západočeském divadle v Chebu.
Jako milovnice literatury se soustředila zejména na textovou přípravu inscenací, je podepsána pod úpravami mnoha titulů uváděných v Městském divadle Zlín.
S jejím jménem je spojeno přesně devadesát inscenací Městského divadla Zlín, ať už v roli dramaturgyně, asistentky režie, autorky dramatizace, adaptace či úpravy textu.
Byla vášnivou čtenářkou poezie, hledačkou neotřelých jazykových i divadelních řešení, bylo jí blízké hledat témata lidsky hluboká, duchovní až existenciální. Ne náhodou je její jméno spjato i s Vladimírem Holanem, s nímž vedla od roku 1966 až do roku 1975 korespondenci. Zajímal ji apokryfní přístup k mytickým příběhům, k tématům, jež přesahují dimenzi lidského života. Významný byl její podíl na inscenaci úspěšné inscenace hry Rostislava Křivánka Júdit (Helena Čermáková za ni získala Thálii), adaptovala pro Městské divadlo Zlín společně s Martinem Františákem české pověsti v příběhu Obrazy z dějin národa českého, v Západočeském divadle v Chebu navázala na tuto tendenci výraznou úpravou Dorstova Merlina, do pomyslného mýtického cyklu v Chebu zapadá také dramaturgie další hry Rostislava Křivánka Rút. Své divadelní působení zakončila již v divadelním důchodu v roce 2005 také apokryfním příběhem Mirjam.
Neodmítala mladé autory. Pojí se mi s ní i osobní vzpomínka; když jsem jí ještě jako voják základní služby nesměle přinesl někdy v roce 1991 fragmenty své juvenilní poezie, přijala je ode mne a skutečně si je přečetla. Přidala nakonec i vlídný komentář. Když jsme se pak po letech potkali, utkvěla jí vzpomínka na poezii v paměti.
Lidmila Kraváková zůstává ve vzpomínkách pamětníků jako osoba naplno žijící divadlem, literaturou a poezií i jako citlivá duše ponořená do svého světa, do světa slova, metafor divadelních i literárních, jako věčné dítě nenápadně obohacující svým citlivým vnímáním světa i toho, co nás přesahuje, ostatní spolutvůrce.
Hledal jsem verš Vladimír Holana, kterým bych se, stylově, poeticky, mohl s Lidmilou Kravákovou rozloučit. Vím, jak věrně po jejím boku stála její dcera Irena až do posledních chvil. Snad právě tato Holanova báseň o Zmrtvýchvstání patří na konec vzpomínky na Lidmilu Kravákovou.
Vladimír Holan
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit
úděsné ječení trub a polnic?
Odpusť, Bože, ale utěšuju se,
že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků
bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout…
To potom zůstaneme ještě chvíli ležet.
První, kdo vstane,
bude maminka … Uslyšíme ji,
jak tichounce rozdělává oheň,
jak tichounce staví na plotnu vodu
a útulně bere z almárky kávový mlýnek.
Budeme zase doma.
za Městské divadlo Zlín Vladimír Fekar, dramaturg
