Rozhovor s novým členem uměleckého souboru Tiborem Kotlárem
S Tiborem se potkáváme ještě před polednem, než se do divadelního klubu Dílna nahrnou hladoví strávníci. Místností voní pečené kuře a horká rajská polévka. Paní Monika nám pokyvuje, abychom usedli ke stolu. Tibor je v dobré náladě. Je novým členem hereckého souboru našeho divadla a jeho příběh u nás teprve začíná. Ještě není jasné, jaké všechny role si tu nazkouší, ale už teď je na něm vidět zápal a chuť po výzvách. Do Dílny chodí rád. Sám navrhnul, že bychom se tu na náš rozhovor potkali. Říká o sobě, že je takový kavárenský lomeno hospodský povaleč. Monika za barem se smíchem potvrzuje, že tu Tibora vídá rozhodně často.
Charakterizuj Tibora Kotlára třemi slovy.
Hmmm. (Dlouze váhá) Asi přemýšlivý, přemýšlivější, nejpřemýšlivější. (Smích)
Jak ses dostal k divadlu a k herectví?
Ono to bylo vlastně celé trochu random. Respektive nepředcházela tomu žádná složitá geneze. Já jsem v osmnácti najednou měl takový pocit, najednou se to ve mně ozvalo, že by mě bavilo divadlo. Předtím jsem akorát vystupoval v různých recitačních soutěžích a podobných věcech. Pak jsem ještě v Bratislavě, odkud já původně jsem, našel jedno amatérské divadlo, kam jsem začal sám chodit a vystupovat. A zbytek je historie. Tam jsem poznal většinu kamarádů, které mám doteď. Tehdy jsem zjistil, že mě ten svět divadla baví a od té doby mě to prakticky neopustilo. ¨
Jaká je Tiborova superschopnost?
Sním téměr všechno! Kromě granadírů. Já jsem se o tom nedávno bavil s kolegy, kteří ani nevěděli, co to je. Jde o takové jídlo, které Mára Příkazký charakterizoval, jako by ho vymysleli chudí studenti na kolejích. Tak takový granadír fakt nemusím, ale jinak sním všechno. A zároveň se mi zatím daří moc nepřibírat. Což mi určitě přijde jako taková superschopnost. Jinak co se týče povahových vlastností, tak jsem rád, že se mi pořád daří být zapálený pro spoustu věcí. Že tím divadlem (a nejenom jím) pořád dost žiju. A že jsem takový prudič v něčem. Že věci nenechám jen tak být. Za to jsem hrozně rád.
Jak se ti líbí u nás ve Zlíně?
Já jsem tady zatím teda jenom chvilku, takže se spíš teprve rozhlížím. Ale je to krása. Já to tady vlastně každý den nějak objevuju. Zlín je pro mě v mnoha ohledech hrozně zajímavý. Moje kamarádka to tady nazvala takovým městem z The Sims. Jak z té videohry. Prostě ty spořádané, organizované, pečlivě vedle sebe naskládané domečky a ty lidi tam chodí, pracují, navštěvují se. Že to působí až trochu uměle, ale v dobrém slova smyslu. Líbí se mi ta kombinace toho, že je tu příroda a spousta zeleně, a pak v kontrastu s tím ta moderní funkcionalistická architektura. Přijde mi, že to spolu krásně funguje.
A co naše divadlo?
No to je naprosto úžasné. Zatím je to pracovně docela pohoda,ale to se asi velmi brzy změní z toho, co jsem tak slyšel. A kolegové jsou tu strašně fajn. Já tu navíc bydlím, chodím se tu najíst do Dílny, a pak tu i pracuju, a to všechno pod jednou střechou. To je velmi komfortní! Takže spokojenost.
Máš nějakou vysněnou roli?
Vlastně ani ne. Což může znít zvláštně. Ale já jsem k tomu od určité doby začal přistupovat tak, že mi vlastně přijde důležité hledat nějaká témata. A těch je strašně moc. Kamkoli se člověk podívá. S kýmkoli si promluví. Mně vlastně přijde, že život, který je kolem nás, ať už budu v divadle, nebo vejdu do zastavárny, tak že ta všechna místa skýtají tolik velkých rolí, že potom nemám potřebu hrát nějaké Hamlety. Pro mě to pak už ani není zajímavé. Nejde ani o to, že by ta role měla být velká. Přijde mi, že kdyby kdokoliv přišel s nějakým typem postavy, která opravdu vychází z toho života, který žijeme teď a tady, někým skutečně autentickým, do koho se já můžu vžít, tak ano, to je moje vysněná role.
Jak se připravuješ na nové role?
To je různé. Opravdu záleží na typu postavy. Ale obecně se snažím se to příliš nepsychologizovat. Nedělat nějaké hokusy pokusy se sebou samým a vlastní hlavou. To si myslím, že není potřeba. Ale je pravda, že když pak nad nějakou rolí víc přemýšlím, tak si vždycky říkám, že je dobré dělat určité věci nad rámec té obyčejné přípravy. To znamená, že se neučím jen ty repliky a texty, ale snažím se tam najít tu pravou podstatu dané látky.
Můžeš uvést nějaký příklad?
Jasně. Teď třeba zkoušíme Garderobiéra, kde já hraji roli Oxenbyho. Což je takový mladý, zapálený a až nesnesitelně ambiciózní herec v tom souboru. Je to představení o hereckém kolektivu. A on si strašně přeje, aby si vedoucí té trupy přečetl jeho divadelní hru. A já jsem si pak s režisérem, Šimonem Dominikem, říkal, že bych tu hru zkusil normálně napsat, abych se do toho pocitu ctižádostivého autora dostal. Takže z toho možná jednou něco bude. Třeba! Protože když na to přijde, tak já celkem rád píšu. A bylo mi teda řečeno, že je to dobrý nápad.
Takže tohle je třeba jeden z těch druhů práce navíc, které já občas pro ty postavy dělám. Aby ve mně nějak více obživly. Druhá věc vlastně je, že ta postava Oxenbyho kulhá, a můj brácha je fyzioterapeut, tak jsem se ho ptal na různé způsoby, jak se dá kulhat, nebo proč někdo kulhat začne. Ale to jsou spíš takové berličky. Když na to pak přijde, tak je ve výsledku stejně nejdůležitější to prostě a jednoduše dobře zahrát a nemyslet na ty všechny věci, které jsou pod tím. Je dobré to nasbírat a nějak to v sobě uchopit, ale pak je potřeba to taky umět vypustit.
Čím by nejspíš byl Tibor Kotlár, kdyby nebyl herec?
Asi sociální pracovník. Já už jsem jím totiž jednou byl. Dal jsem si po škole od divadla programově pauzu. Že jsem hrál fakt jen trochu. A dělal jsem sociální práci. Dělal jsem na Cejlu s romskou komunitou. Byl jsem terénní pracovník. Byla to náročná práce, ale přinášela spoustu opravdu zajímavých a někdy i tragikomických situací. Kolikrát jsem litoval, že nemám u sebe nějakého kameraman. Že nikdo nepořizuje záznam z toho, co tam zažíváme, protože si myslím, že by to lidi měli vědět. Takže asi bych dělal to.
Ale mě teda baví strašně moc různých věcí. Já jsem chvilku dělal i nějakou zednickou práci. Ale je pravda, že to by mě dlouhodobě asi nebavilo. To už jsem pak ke konci cítil, že se mi trošku scvrkává mozek. Takže já se nakonec vždycky vracím k tomu divadlu.
Máš nějaké herecké vzory? A pokud ano, jaké?
Mám. Asi můj největší je slovenský herec Robert Roth. Nevím, jak je na tom teď. Jak hraje. Dlouho jsem ho neviděl, ale svého času byl naprosto výjimečný. Dokázal do svých rolí přinést takovou emocionální hloubku, kterou jsem asi u nikoho jiného ještě neviděl. Viděl jsem spousty různých představení z různých koutů země, ale když měl Robo svůj den, tak neměl nikdo lepší.
A to jsem si tehdy říkal: Takhle kdybych dokázal na lidi působit já, tak budu nejšťastnější. A já to samozřejmě přesně takhle nezopakuju. Nikdy nebudu mít přesně ten výraz jako on. Nikdy nebudu mít přesně tu samou intenzitu. Ale ve smyslu nějakého wow efektu. Že si lidi řeknou, že to s nima nějak pohnulo. Nebo dokonce i přímo otřáslo? Tak k tomu bych se chtěl přiblížit. Na to se snažím aspirovat.
Jaká byla tvá studia na JAMU?
Moje studium bylo fantastické. Já si vlastně vůbec nemůžu na nic stěžovat. Ani na školu jako takovou, ani na náš ateliér. Určitě jsem tam měl nějaká náročnější období, ale to byly spíš moje věci, které jsem si řešil. To nesouviselo s tou školou. Ale to si myslím, že tak má každý student. Celkově to byla krásná vysokoškolská léta a rád na ně vzpomínám.
A jak takové studium činohry vůbec probíhá? Mohl bys to čtenářům nějak přiblížit?
Hodně se to liší podle toho, v jakém je člověk ateliéru. Já jsem byl v ateliéru Niky Brettschneiderová a Igora Dostálka. Nika bohužel na konci prváku zesnula. Takže nás pak vedl Igor. Metoda toho ateliéru je podle mě velmi obyčejná ale o to víc lidská. A to se mně osobně strašně moc líbilo. Nedělali jsme tam žádné zbytečné psychologizování, ale šli jsme spíš po podstatě. Nešlo o nějaké rýpání se v sobě, což může často být až nezdravé. Bylo to hodně založené na improvizaci.
Více než jiné ateliéry jsme se věnovali pohybovému divadlu. Bylo to opravdu hodně hravé. Jeden student to charakterizoval tak, že ta původní metoda od Niky je jednoduchá a taková humorná, ale pod tím se skrývá silná hlubina. Že se tam toho v pozadí děje strašně moc, co si člověk třeba ani hned neuvědomí. To mi bylo velice sympatické.
S Tiborem Kotlárem si povídal Jan Jindřich Karásek.
