Přinášíme vám krátkou ukázku z rozhovoru v podcastu Hladový kašpárek s režisérem Šimonem Dominikem. Pokud vás úryvek zaujme, můžete si jej celý poslechnout na našem Soundcloudu. V rozhovoru navíc uslyšíte exkluzivní ukázku hudby, kterou pro představení Garderobiér složil Marko Ivanovič.
Můžeš nám nějak popsat svou cestu k divadlu?
Já jsem popravdě nebyl žádné divadelní dítě. Ani jsem do divadle vlastně tolik nechodil. Možná sem tam s rodiči nebo školou, ale nebyl to rozhodně středobod mých zájmů. Nicméně zpětně si vzpomínám, že už na základce jsem měl takové své první divadelní pokusy se spolužáky, ale nikdy se to nedostalo dál než přes první zkoušku bůhvíčeho. Na gymplu jsem se už dostal ke klasické formě studentského divadla, které jsme dělali někde ve třeťáku nebo ve čtvrťáku. Pak jsme si to ochotnické nebo amatérské divadlo provozovali ještě pár let po maturitě.
Nejdříve jsem tam hrál, psal i režíroval. Ale pak mi došlo, že i když to moje psaní snad má nějakou hlavu a patu, tak se to vždycky až moc podobá tomu, co jsem zrovna četl. A řekl jsem si, že to asi není ta správná cesta. Zároveň mi došlo, že se na jevišti necítím úplně stoprocentně dobře. Že sice mám v sobě nějakou míru exhibicionismu, ale že jej nedokážu na jevišti skutečně využít. A tak na mě zbyla ta režie. (smích) To mi došlo, když mi bylo asi třiadvacet a studoval jsem zrovna žurnalistiku. Už jsem byl ve třeťáku nebo ve čtvrťáku.
Takže i žurnalistika byla před divadlem jakýmsi mezistupněm?
Ano, je to tak. Já jsem vystudoval žurnalistiku a mediální studia, protože jsem vždycky tíhnul ke psaní a k slovu. To pro mě bylo snad od raného dospívání stěžejní.
Hodí se ti teď vystudovaná žurnalistika nějak při práci na divadle?
Myslím, že to ve mně spíš kultivovalo určitý způsob přemýšlení a určitě to pomohlo s psaním. Tam si myslím, že nějaké stopy toho vzdělání zůstaly, ale jinak bych si po těch dvaceti letech, co jsem to vystudoval a v podstatě se tím nikdy neživil, netroufnul nastoupit do nějaké redakce. Obzvláště v dnešní době, kdy se ty postupy naprosto změnily. Když jsem začal studovat, tak už se fotilo na digitál, ale digitální zrcadlovka stála půl milionu a měla ji tak maximálně Mladá fronta DNES. Tištěné noviny tehdy vycházely v půl milionovém nákladu a on-line byl teprve v plenkách. To všechno se dnes naprosto proměnilo. Ty postupy, které jsme se tam učili, jsou dávno pryč.
A jak ses tehdy z Karlovy Univerzity jako vystudovaný novinář dostal k režii?
Jak už jsem trochu naznačoval, bylo mi asi třiadvacet a nějak jsem si tehdy začal myslet, že té režii vlastně už rozumím a že jsem se tak self-mademanovsky toho sám dost naučil. No a že bych se mohl ještě přihlásit na DAMU. Hlavně z toho důvodu, že jsem si říkal, že nechci, abych si pak ve čtyřiceti vyčítal, že jsem to tam nikdy nezkusil. A s ničím jsem nepočítal. No a oni mě tehdy vzali, což bylo první překvapení. Pak jsem asi po týdnu zjistil, že o tom divadlu vlastně nevím vůbec nic, protože to amatérské divadlo je úplně jiné než ta profesionální scéna. Takže DAMU mě velmi rychle dokázala rozebrat na prvočinitele. Musel jsem úplně přehodnotit, co to znamená režírovat.
Pak jsem se několik let skládal zase zpátky přes takovou sérii postupných kroků. Říkal jsem si, že absolvuju bakalářskou inscenací. Nachystám si jednu inscenaci do DISKu, a pak se uvidí. Pořád jsem měl ještě v záloze ta mediální studia. Dokonce jsem si tam chvilku dělal i doktorát o dějinách televizního vysílání, ale ten jsem nedodělal. Pak jsem najednou dostal první práci v divadle, druhou a třetí, a poté už přímo angažmá.
A tak nějak se i dílem různých náhod a příležitostí stalo, že od té doby v divadle pracuji pořád už přes nějakých patnáct let. A těch čtyřicet mi už bylo a je docela vtipné, jak jsem říkal, že jsem se na tu školu přihlásil, abych si to pak později nevyčítal, a někdy si teď spíš říkám, jestli si nevyčítám, že jsem se na tu školu přihlásil. (smích)
Celý rozhovor si poslechněte TADY.
