Skvěle a rozšafně si užívá ten vůdce zločineckého trestního Jagdkomanda důchodu: lebedí si na židli, popíjí pivečko a nabízí ho i divákům, však není předražené.
Název hry obsahující tři „i“ a tři „š“ dokazuje jistou slovní hravost (ale vážnou hravost) režiséra Doda Gombára, který se jako málokdo při svých divadelních cestách dokáže vcítit do místní mentality a pak splynout s náladami aktérů i diváků, ať už inscenuje hry v Praze, Jihlavě, Zlíně, Uherském Hradišti nebo ve Zvolenu. To mu umožňuje oddat se danému tématu a nacházet v něm až božská (nebo pekelná?) tajemství pohybu života, která tak v divadelním rozměru může předat divákovi. Zejména když se dokáže obklopit stejně naladěnými umělci a silným dramaturgem, který v případě, že autor předlohy je i režisérem, musí mezi těmito dvěma tvůrci tiše bušit.
Ano, tato Ploština buší. V inscenaci zaznívají bubny, bubínky i zvuky pochodů, což byly ikonické průvodní jevy nacistických obřadů, nahánějící strach a vyvolávající falešnou odvahu. Přesto jsem v tom nacistickém kraválu slyšel hlavně to ticho z názvu hry, protože jenom kontrapunkt nářku a ticha může vystihnout stav či reakci člověka po takových ukrutnostech, jaké páchali fašisté nejen na Valašsku. Sto dvacet minut inscenace mně dřevěněly vlasy i nehty na nohách, dřevěněl mi i celý zbytek těla, dýchajícího v prostoru mezi nohama a hlavou. Tělo zamrzlo, jako by se skutečně ocitlo v extrémním stresu, v dokonalé nehybnosti, ale vnímání a jeho odraz v mozku fungovaly na plné obrátky. Ale co s obrátkami, když válečná minulost je balvan, s nímž tělo nepohne? Když bezmoc je děsivá a žádná slova, tím spíše moje, nedokáží realitu popsat? Když slova ztrácejí smysl, hroutí se společnost, napsal už Konfucius. Klobouk dolů před inscenací a divadlem, které tuto sílu bezesloví dokáže v duši diváka vyvolat. A stejně je nám to platné jak mrtvému zimník, namítám si, když lidé lidem tento stres vyvolávají denně po celém světě.
To zamrznutí těla je podstatné, protože mysl se nerozptyluje odkašláváním nebo pohledy na hodinky a koncentruje se výhradně na to, co se odehrává na jevišti. Až se bojím pitvat ten svébytný tvar, v němž ponurá scéna, silná choreografie, kostýmy i hudba tvoří jednotu se slovy autora a výkony herců. Takže: jenom namátkou zmíním to, co inscenaci až zuřivě táhne vpřed. Prolínání v davových scénách je odvážné, ale i funkční: oběti i pachatelé svůj rytmus vítězného strachu vydupávají do světa, svůj rytmus zadupávají do jeho duší. Staletý rytmus valašské usedlosti Ploština byl válkou těžce narušen a posléze zničen. Domorodí obyvatelé pasek byli zejména ke konci války vystaveni Sofiině volbě, kdy jejich pozice neměla záchranné řešení; byli vystaveni prosbám i nátlaku partyzánů, vystaveni nebezpečí zastřelení gestapem a vystaveni zákeřnostem donašečů a zrádců. Místo byť jen pomyslné odměny za obyčejné každodenní hrdinství se jim dostalo takových smrtí… Kde při tom ohni byli partyzáni? Autentický rozhovor s historikem ohledně této legitimní otázky, promítnutý na plátně, je konzistentní součástí inscenace, ale odpověď divákům nedává. Odpovědí jsou už po osm desetiletí zase jenom otázky, zavádějící nás do slepých uliček násilí jako zrůdného fenoménu, který lidstvo provází po staletí. Ostatně historie lidstva, to jsou dějiny válek a poslední čtyři roky nám to krutě dokazují. Proto jeden z herců – Gustav Řezníček – po tom druhém představení večera v horním foyer, které diváci hltají, zvolal: „Sláva Ukrajině“ a zamával žlutomodrou vlaječkou. Zmohl jsem se na repliku „Sláva Gustavovi…“. Na první pohled se zdálo, že to zvolání tam nepatřilo, když paní ředitelka divadla, režisér i umělecký šéf vznešeně, ale krásně hovořili o poslání jejich divadla a o předvedené inscenaci. Ale vzápětí jsem si uvědomil, že v době, kdy politici i „našilidi“ počítají, nakolik se nám Ukrajinci vyplatí či nevyplatí, musí zaznít taky rázná věta, že válečným uprchlíkům, lidem, kteří prchají před bombami, lidem, kterým byli zabiti příbuzní, se pomáhat má bez ohledu na to, co to stojí.
Tato inscenace bude mít časový přesah, doceníme ji až poté, co ji zhlédnou hlavně mladí lidé a žáci i studenti všech druhů škol. Tato inscenace je kolektivním dílem, a tak jsem si říkal, že jména herců nehrají roli. Jenomže bez nich nelze popsat to, co se mnou ta inscenace provedla. Sledoval jsem pozoruhodné herecké výkony na hraně tělesných možností, zejména Tibora Kotlára, který hraje cvičitele šelem a sám se tak šelmou stává, vycvičen sám sebou k chytání a trhání lidí. Zdeněk Lambor ve strhujícím monologu ze sebe pohybem i křikem dostává hrůzu lidí upalovaných zaživa, jakousi likvidací paměti tím, že eliminuje svoje tělo natolik, až mu přestane pracovat mozek – nebo začne pracovat na vyšší obrátky tak, že do nejdelší smrti ho obrazy smrti neopustí, že se ho budou držet a létat kolem jeho mozku jako můry kolem lampy, až padnou nebo padne hlavní viník: je zastřelení velitele komanda „happy endem“ nebo jen zbožným pomstychtivým i spravedlivým přáním? Nebo obojím? Břímě neutuchající paměti je nemilosrdné, někteří přeživší se uchýlí ke kořalce, jiní ztratí rozum.
Jana Tomečková jako matka dávných dob, které plodí a ve svých tělech připravují do života všechny lidi stejným principem: každý lidský plod naslouchá matčinu hlasu i rytmu věčně a laskavě tlukoucího mateřského srdce, přesto se z původní lidské nevinnosti – na první pohled jaksi záhadně – vytváří lidská vina; a není to prvotní hřích, nýbrž cosi, co dospělý člověk, většinou muž, tedy lovec, sobec a samec, v sobě tvoří až programově.
Pavel Majkus jako mistr války si vesele zacifruje, jízlivě zatancuje, výhružně zastepuje, a svými nevyslovenými slovy slovutně svolává k domovnické schůzi vždy všudypřítomné nositele násilí; násilí, které bydlí v nás. Přesto jeho závěrečná slova jsou jaksi mírumilovná a do inscenace, jakoby patřila odjakživa, přestože pocházejí z moudré indiánské pověsti: zvítězí v tobě ta vlastnost (dobro nebo zlo), kterou krmíš.
Inscenace je pro mě jakýmsi oratoriem varujícím: Rusové, kteří takovou měrou přispěli k likvidaci nelidského fašismu, teď páchají obdobná zvěrstva na území našeho sousedního státu. Ano, sousedního, protože Československo, potažmo společný život Čechů a Slováků, je ve hře obsažené: Gombár je československý divadelní režisér, který otevírá třinácté komnaty lidí, jejich obcí i regionů; Ladislav Mňačko, jehož životní příběh částečně Gombár do své hry zasadil, byl československý spisovatel. Rodák z Valašských Klobouk, vyrůstající v Martině, se po útěku z koncentráku vrátil jako člen partyzánského oddílu ke konci druhé světové války do rodných míst a to, co se v nich odehrávalo, pro něj bylo těžko překonatelným celoživotním traumatem, když navíc po vydání knihy Smrt si říká Engelchen (německy Andílek) nenašel pochopení ani u svých nejbližších. Utíkal před fašisty, sloužil Rusům, utíkal před Rusy, sloužil svobodě: Z Německa do Československa, z Československa do Izraele, z Izraele do Československa, z Československa do Rakouska a z Rakouska nakonec do rozvedeného ČeskoSlovenska, kde v roce 1994 zemřel; jako by svými útěky naplňoval úděl sebeobviňujícího se vyděděnce; symbol vyhnance – galuta, který podle Bible je nenávratně odloučen od domova. Když jsem v roce 1990 u soudu připravoval pro jeho mladšího bratra, nezákonně odsouzeného v padesátých letech, rehabilitační rozhodnutí, tak jsem se ho zeptal, jak se má bratr Ladislav: „Tú sviňu mi ani nespomínajte.“ Tato krutá věta ve mně rezonovala po většinu představení a je jistou odpovědí na zástupy otázek: válka rozvrátila vše, co člověk pracovitý vytvořil a měl rád. Čím se ten pětadvacetiletý partyzán provinil? A čím se provinil jeho mladší bratr taky v době války, i když jen studené? Čím se provinili pasekáři, dávající z posledního partyzánům? Proč si různí vůdcové myslí, že svoje ambice musí naplňovat bolestí jiných?
Několikrát mi skočila do hlavy tato – asi zbytečná – otázka: Bože, když jsi stvořil univerzální pravidla lidského chování (Nezabiješ. Nepokradeš. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.), tak proč se nestaráš o jejich dodržování a vymáhání?
Protože – myslím si – k podstatě člověka, jako tvora obdařeného rozumem, neodmyslitelně patří svoboda, tedy skutečnost, že lidé mají možnost se svobodně rozhodovat, jak a čím budou svoje vlky krmit. Dostávám se, unaven půlnočními otázkami, na tenký led, který mě tiše buší v uších. Mají potomci zavražděných právo nenávidět potomky vrahů? Když nenávist spaluje?
Tato inscenace není jen regionálním tématem, i když z něj vzchází. Díky za ni. Chce se mi, vyčerpanému, na závěr napsat o ní cosi velkého, ale nejsem toho schopen: nejkrutější masové zločiny kolektivně páchají malí lidé, vytěsňující ze svého života svědomí. Věřím ale, že ho nevytěsní natolik, aby si v klidu mohli svých hříchů užívat – to platí nejen pro malé lidi, ale i pro jejich vůdce.
Josef Holcman
