Jeden z nejhranějších titulů moderního dramatu sleduje osudy čtyř sourozenců Prozorovových, žijících po smrti otce v rodinném sídle typického maloměsta. Nejstarší Olga je staropanenská učitelka gymnázia, Máša je ne zrovna šťastně vdaná i zamilovaná současně, Irina touží po opravdové lásce a jediný bratr Andrej se zamiluje a posléze i ožení s dívkou, která rozloží jeho samotného, ovládne dům a izolací zcela likviduje i jeho sestry. Všichni touží po návratu z provincie do centra ‒ do Moskvy, města, odkud pocházejí a které je pro ně symbolem místa, kde se dá prožít štěstí.
Jak je u Čechova zvykem, nestaví spletité dramatické děje, ale s nemilosrdným a zároveň laskavým humorem nahlíží své postavy skrze zdánlivě nehybný tok života, skrze nenaplněné touhy uvnitř jejich srdcí, skrze otázky, které si kladou: „Jaký smysl má život a jaký naše prožitá utrpení? Dozví se to lidstvo někdy? Za dvě stě tři sta let?“ Hra o složitosti umění žít, o (ne)schopnosti být šťasten kdekoli, kdykoli, za jakýchkoli okolností ‒ jak bychom dnes řekli, v „přítomném okamžiku“ ‒ klade zásadní výzvu i nám: Známe po sto dvaceti letech od napsání hry na tyto otázky odpověď?
Po nedávném nastudování autorovy prvotiny Platonov (2017, režie Břetislav Rychlík) a dřívějším uvedení dvou ze čtyř vrcholných Čechovových her Racek (2003) a Višňový sad (2013, obě v režii Oxany Smilkové) přináší Slovácké divadlo další z nich v režii Zetela.