06. 01. 2025 | Autor: Anežka Pondělíčková | divadelní.net
Přečtěte si rozhovor uměleckého šéfa MDZ Patrika Lančariče s Anežkou Pondělíčkovou pro server divadelní.net
Patrik Lančarič je slovenský divadelní a filmový režisér, scenárista a pedagog. Absolvoval divadelní fakultu VŠMÚ v Bratislavě. Byl uměleckým šéfem Státního divadla v Košicích, poté pracoval jako nezávislý režisér, od roku 2017 je uměleckým šéfem Městského divadla Zlín. V rozhovoru pozve nejen na osmý ročník divadelní přehlídky Zaráz, ale také okomentuje aktuální stav slovenské kultury.
Čím je divadelní přehlídka Zaráz výjimečná?
Jednou ročně se jediná dvě profesionální divadla Zlínského kraje spojí, aby vytvořila společnou přehlídku části své aktuální tvorby pro odbornou veřejnost z celé České republiky. Pro obě divadla, která se svou geografickou polohou nacházejí mimo velká divadelní centra země, jsou to velmi intenzivní tři dny plné odborných i neformálních rozhovorů a setkání. Zarázem také symbolicky zahajujeme nový kalendářní rok. Rád bych proto touto cestou popřál všem kolegům v divadlech úspěšný rok a mnoho diváků a divadelnímu.netu dobrý start – zlomte vaz!
Na co se mohou diváci z řad odborné i neodborné veřejnosti těšit?
Jako každý rok budou mít diváci možnost zhlédnout šest divadelních inscenací; tři z produkce Slováckého divadla z Uherského Hradiště (Farma zvířat, Monument pro Hradiště, Ošklivec) a tři v produkci Městského divadla Zlín (Zvuk slunečních hodin, Racek, Garderobiér). Součástí přehlídky jsou samozřejmě i odborné diskuse.
Kdo bude vést odborné diskuse po představeních?
Diskuse letos povede dramaturg a překladatel Michal Zahálka. V dialogu s ním každou diskusi zahájí čtyři osobnosti z teatrologického prostředí. Budou to tři dámy, divadelní kritička Petra Janák Zachatá, teatroložka Pavla Bergmannová, divadelní kritička Iva Mikulová, a pan David Drozd, vedoucí katedry divadelních studií na Masarykově univerzitě.
Bude se letošní osmý ročník něčím lišit od těch předchozích?
Kromě úvodů právě zmíněných diskusí jsme v přehlídce neprovedli žádné zásadní změny. Organizačně jsme se ale snažili vyhradit diskusím adekvátní prostor hlavně v čase mezi dopoledním a večerním představením a eliminovat tak dlouhé a únavné noční diskuse po večerních představeních. Na závěr každého dne tak vzniká prostor pro uvolněná a neformální setkání.
Diváci mohou na Zarázu vidět inscenaci Racka ve vašem překladu a režii. Proč jste se rozhodl si hru A. P. Čechova přeložit sám?
Tohle musím trochu upřesnit. Základem pro tento překlad byla má úprava Čechovova textu. Na překlad jsem oslovil kolegyni z divadla, herečku Martu Bačíkovou, která mimo jiné studovala rusistiku na Univerzitě Karlově. Já jsem s ní na překladu samozřejmě velmi aktivně spolupracoval, takže jde o naše společné dílo.
Při studiu Čechova mě už od vysoké školy vždy zajímal určitý rozpor: Čechov své hry psal jako komedie, ale inscenační tradice tento rozměr jako by přinejmenším potlačila. Naše profesorka na VŠMU Zuzana Bakošová Hlavenková nás na tento fakt upozorňovala. Říkala, že právě tato skutečnost z Čechova udělala dramatika, kterého jeho současníci nepochopili, a to i přesto, že jeho hry byly úspěšné.
Chtěl jsem se s kolegy pokusit najít právě ten komediální rozměr v Čechovově hře. Jeden podobný pokus jsem už podnikl, když mě před více než deseti lety oslovil Slovenský rozhlas, abych připravil svou adaptaci Racka. Ačkoli vznikla oceňovaná rozhlasová inscenace s Emílií Vášáryovou v roli Arkadinové, měl jsem pocit, že by se dalo jít ještě dál. Lákalo mě to. Když jsem se nakonec rozhodl Racka udělat v divadle, cítil jsem, že by bylo dobré mít pro tento záměr vlastní překlad, novou kvalitu textu, která by byla osvobozená od předchozích kontextů.
Čím Racek promlouvá k dnešnímu divákovi?
Sebestřednost, sobectví a obsesivní zaměření pouze na sebe a své problémy mi připadají jako typické vlastnosti dnešního člověka. Zahlcený sám sebou a svými osobními problémy nebere ohled na nic jiného kolem sebe a nic jiného ani nevidí. Kvůli svému egoismu ani nic jiného vidět nemůže. Každý mluví jen o sobě. Společnost takto vzájemně odcizených lidí ztrácí empatii a je úplně jedno, zda přitom citují Tolstého nebo Maupassanta. Jak může taková společnost formovat mladého člověka a co to s ním udělá? Při čtení Racka jsem měl pocit, že byl napsán včera.
Pocházíte ze Slovenska, co říkáte na aktuální situaci, ve které se slovenská kultura ocitla?
Někdo to nedávno nazval „kobercovým náletem na kulturu“ a toto přirovnání mi připadá velmi přesné. Co může být výsledkem takovéto barbarské aktivity, jejímž ideologem je člověk věřící na plochou Zemi? Pouze destrukce a chaos. Absolutní zpochybňování základního vzdělání, transparentní hloupost. Je více než symbolické, že ministryní kultury je moderátorka konspirační, bludné televize, která ráda obkresluje obrazy a vydává je za své. A to vše za tichého souhlasu premiéra, který líbá ruku masovému vrahovi. Kdyby to nebyla tragická realita, člověk by mohl mít pocit, že jde o nějaký příběh Terryho Pratchetta.
Boj s tímto tmářstvím je nesmírně vyčerpávající, protože nás zdržuje, otravuje a táhne společnost zpět. Tento boj je však nezbytný. Slovenská kultura to přežije, ale důležitější je zápas o demokratický charakter slovenské společnosti jako celku.
