Celý generálkový týden inscenace Trnky a hvězdy jsem myslel na Miroslava Zikmunda. Jeden z hudebních motivů mne totiž opakovaně navracel k inscenaci Palubní deník Hanzelky a Zikmunda. Jakoby se skladateli Petru Hromádkovi podprahově vkradla hudební nálada z té hry i do současné inscenace. Ale nejen hudba, i ta trnka, zakořeněný strom na jevišti, místo posledního spočinutí několika postav hry, upomínal na stromy petřínské zahrady, v níž se v Palubním deníku setkal Miroslav Zikmund konečně se svým cestovatelským souputníkem Jirkou Hanzelkou – mezi jabloněmi za přítomnosti slunečního Boha Re na cestě konečné.
Režisér Petr Štindl, který režíroval jak Palubní deník, tak i Trnky a hvězdy, říkal, že tady na Valachoch neumíme nic jiného než končit příběhy v ráji. Asi nám je ráje třeba. Asi nám je třeba toho šťastného vykoupení, spokojeného a smířlivého objetí se na onom světě se všemi svými blízkými.
Když teď odešel Miroslav Zikmund, připomínalo se ponejvíce, a zcela samozřejmě, jeho cestovatelství. Ale v těch syrových dobách současných, kdy mnozí jsou odříznuti od možnosti naplno dělat to, co je baví a naplňuje, ukazuje se podstatné i Zikmundovo přirozené umění najít si smysl života, smysluplnou životní aktivitu okolnostem navzdory. Když po roce 1968 nemohl Miroslav Zikmund s Jiřím Hanzelkou do světa, tak se vydal hledat vlastní kořeny, pátral v archívech po svých předcích se systematičností sobě vlastní. A dokazoval nejen tím sobě i svému okolí, že i v omezení lze žít naplno a užitečně, neztrácet optimismus, být neokázale statečný.
Druhou podstatnou myšlenku, kterou mne zasáhl Miroslav Zikmund pro tyto dny, je jeho přihlášení se k nevyhnutelnosti tolerance, kterou ve společnosti postrádal. Jeho parťák Jiří Hanzelka napsal přímo knihu s názvem O toleranci, Miroslav Zikmund ji zmínil v jednom ze svých posledních velkých rozhovorů s Danielem Stachem. Miroslav Zikmund byl zářným příkladem tolerantního člověka, jak jinak by mohl se jen přiblížit k Lovcům lebek, sblížit se s lidmi tolika kultur a národností, kdyby si v sobě budoval předsudky proti nim? Je-li něco, proč současná společnost je tak názorově i lidsky rozklížena, je právě malá schopnost tolerance, v mnoha případech dokonce její absolutní neschopnost.
S tolerancí souvisí i to, jak přirozeně v sobě Miroslav Zikmund propojoval člověka múzického i člověka racionální exaktnosti. Byl inženýrem milujícím divadlo i filharmonii. Cesty dvojice HZ měly mít především ekonomický smysl, ale staly se díky cestopisům oduševnělým pronikáním do podstaty kultur a jejich způsobu života. Ne, nestojí kultura a umění proti vědě, nebo obchodu. Není ani přívažkem společnosti. Dokážou tolerantně a harmonicky souznít. Miroslav Zikmund byl toho vzorovým důkazem.
Napsal jsem do hry Palubní deník postavy označené Československo, které se jako voiceband připomínaly s tím, co se během cest Hanzelky a Zikmunda po světě děje u nás doma. Na nich se odrážely i historické kotrmelce naší země. Miroslav Zikmund republiku označoval za sestru. Když to tedy vezmu doslova, republika v něm ztratila bráchu. A je-li v každém z Čechů jen zlomek republiky, jsme tedy s Miroslavem Zikmundem všichni příbuzní.
Napsal jsem do hry Palubní deník Hanzelky a Zikmunda také postavu Anděla, strážného anděla, který Miroslava Zikmunda i Jiřího Hanzelku vždy vytáhl i z těch nejtěžších životních a cestovatelských peripetií. Představuji si, že Miroslav Zikmund v posledních letech se oddával harmonickému klidu, popíjel čaj či kávu se svým andělem strážným, jenž se vtělil zejména do těch nejbližších, kteří stáli po jeho boku.
Jestliže život je přesný součet náhod, pak ono datum odchodu 1122021 ve 102 letech je vizuálně tak harmonické, že to onen Zikmundův výrok zcela naplňuje.
Ve hře Palubní deník Hanzelky a Zikmunda v závěrečném obraze Zikmundův přítel Eduard Ingriš říká: La Kantuta! Víte, proč jsem tak pojmenoval ten svůj balzový vor? Podle rostliny, která v tradicích Inků představuje – nesmrtelnost.
Myslím, že Miroslav Zikmund nyní pluje za záře Slunečního boha Re na Kantutě. A je zkrátka nesmrtelný.
Milý „brácho“ Miroslave Zikmunde, děkujeme moc za to, že jsme měli možnost Vás poznat. Děkujeme moc za důvěru, že jsme se mohli společně s mnoha kolegy v divadle ponořit do Vašeho života prostřednictvím divadelní inscenace, na kterou nesmírně a s povděkem rádi vzpomínáme. Děkujeme moc za to, že jste byl věrný našemu divadlu a tolerantní i k našemu tvůrčímu hledání a tápání. Děkujeme za to, že jste jako onen strom z ráje už navěky zakořeněn v nás.
Za Městské divadlo Zlín Vladimír Fekar
