Jan Regal, zlínský fotograf a pedagog, v letech 1966 až 1999 pracoval pro Městské divadlo Zlín a mapoval veškeré dění v něm. Jeho fotografie jsou důkazem toho, jak intenzivně nad smyslem divadelní fotografie přemýšlel a že se nikdy nebál experimentovat, a vnášel nové tvůrčí impulzy.
Za dobu působení nafotil neskutečných 426 inscenací, a to nejen v Městském divadle Zlín. Podařilo se mu zachytit mnoho známých herců a vytvořit velmi cenný fotografický archiv. Jeho práce se stala známou i za hranicemi našeho státu. Jan Regal, dvorní lovec prchavých divadelních okamžiků, svými fotografiemi pomáhal vybudovat vzpomínky na inscenace, které utvářely zlínské divadlo.
7. září 2024 převzal v rámci zahájení 79. sezóny Městského divadla Zlín za tuto práci z rukou jeho ředitelky Ireny Pelkové Cenu ředitelky MDZ. Při té příležitosti přinášíme nekrácený rozhovor Jana Jindřicha Karáska a Jana Regala, který se uskutečnil během září.
—–
S mistrem fotografem se setkáváme v jeho bytě na Benešově nábřeží. Uvnitř je plno umění. Zejména obrazů, soch a knih, ale také velká sbírka starých fotoaparátů. Jan Regal fotil třicet let pro Městské divadlo Zlín a jeho divadelní fotografie jsou známé po celé republice. Mimo jiné fotil také dlouho sportovní události jako Tour de France. A od poloviny 90. let také učí klasickou analogovou fotografii na Univerzitě Tomáše Bati. Hned další den ráno osmdesáti pěti letý pan Regal odjížděl do Plzně. Má stále napilno.
Chvíli po mém příchodu už jsme seděli v obývacím pokoji a on sám od sebe vyprávěl nejrůznější příběhy, co ho z minulosti napadaly. Působil mile a neposedně, ale zároveň byla v jeho vyprávění znát trpělivost, která možná přichází s věkem, kdy už člověk ví, že některé příběhy potřebují svůj čas a je třeba je říct i s detaily.
Co vás přivedlo k fotografii a jak vzpomínáte na své začátky v tomto oboru?
K fotografii mě přivedlo to, že jsem vyšel ze školy, a protože jsem byl syn živnostníka, tak jsem byl půl roku doma a nemohl jsem se nikam dostat. Já jsem původně hodinář. Vidíte tady všude ty foťáky. To jsou všechno velmi staré foťáky, které jsem opravil a zprovoznil. To je podobně pečlivé řemeslo jak ty hodiny. Začal jsem pracovat ve Fotografii, ale tam jsem byl krátce, a pak jsem nastoupil do Propagace Svitu, kde bylo velké foto oddělení, kde se dělaly třeba filmy Karla Zemana, jako Baron Prášil nebo Vynález zkázy. Byla tam možnost dělat velkoplošné fotky, z kterých se pak dělalo třeba v těch Zemanových filmech pozadí scén.
Ale já jsem v tom Svitu byl spíš takový laborant, který vyvolával ty velké zvětšeniny. A oni si pro to jezdili a vozili to rovnou na ateliéry, kde se to lepilo na zeď a točily se filmy. Pak jsem fotil boty pro několik obuvnických továren. To trvalo několik let. Boty, boty, boty. Ty se pak vozily do Ruska a za to jsme dostávali zbraně. Ale byla to obrovská škola, jak bylo i to samotné oddělení velké. Pracovalo tam zhruba pět nebo šest fotografů. Zakládala to ještě firma Baťa. Já jsem zrovna narazil na pana Čepa, který byl odborník na velkoformátové fotografie, tak jsme to tam dělali spolu na takových starých aparátech. Já jsem denně připravoval padesát litrů vývojky.
Já jsem pořád toužil být nějak na volné noze, ale to nešlo. A jednoho dne někdo zavolal do Svitu, jestli bych tam nemohl fotit divadlo. Měl jsem trochu strach, protože to byl úplně jiný žánr. Ale šel jsem tam a snímky pořídil. Pak jsem to vyvolával a měl jsem strach, jestli tam vůbec něco bude. Byl jsem z toho vše vykulený. I z herců a jejich chování a vůbec celého prostředí. A jim se to líbilo. Pak mi zavolali, jestli bych nemohl přijít znovu. To bylo ještě ve starém divadle. Pak se začalo stavět nové divadlo. A to už jsem si říkal, že to začíná být zajímavé. Už ta díra do země. To byla na začátku obrovská díra. To jsem taky všechno dokumentoval. Celou tu stavbu. Pak bylo slavnostní otevření nové budovy divadlo. To bylo velkolepé. Byl tu i náš tehdejší ministr zahraničí.
První premiérou tu byl Jánošík. Už tehdy tu začínali být zajímaví a známí herci jako Mirek Moravec a další. Tak jsem fotil hned první premiéru, a pak jsem tam byl až do roku 1995. Bohužel později nastala digitální fotografie jako zcela nový a jiný fenomén a já jsem do něj už nenaskočil. Jednak jsem tomu nerozuměl, a hlavně jsem zpočátku nevěřil, že už se nebude fotit na film.
Tehdy, když jsem v divadle končil, mi dal nabídku profesor Dias, abych šel místo toho učit klasickou fotografii tady na Univerzitu Tomáše Bati. Tak jsem to vzal. A učil jsem tam pak dalších pětadvacet let. Ale učím tam někdy i dnes, když mě zavolají. Já mám moc rád práci se studenty. Bývají tam bujné večírky. Já jsem chodil domů ráno a manželka se mě ptala: „Jak to tam můžeš tak dlouho vydržet? Určitě tam piješ a určitě tam kouříš. Přijdeš ráno. Jednou tě to skolí!“ A já jsem jí říkal: „Ono se to dá vydržet, ale musíš držet zdivočelou životosprávu.“
Jak se vám líbil svět divadla a co vás na divadelní fotografii lákalo?
Až jsem se to trochu naučil ve starém divadle, tak jsem přešel do nové budovy divadla, kde bylo všechno jiné. V té nové mi dokonce dali vlastní temnou komoru, kde jsem si snímky mohl vyvolávat. A protože já jsem dělal hodně v noci, tak jsem dostal i klíče od divadla. Přes den se fotilo a večer se vyvolávalo. A když byla premiéra, tak se vyvolávalo i v noci, aby to mohlo jít další den do novin a na ulici. Já jsem navíc postupně chodil i na čtené zkoušky, protože mě zajímalo, o čem daná inscenace bude, protože tam pan režisér vysvětluje, co znamenají jednotlivé scény a konkrétní repliky. To je pro divadelního fotografa důležité, aby věděl, o co jde. Mě navíc zajímaly všechny profese. Na začátku jsem vůbec netušil, kolik lidí v takovém divadle pracuje. Od maskérů přes krejčí a malíře a truhláře po kulisáky a uvaděčky.
Co pro vás znamenala možnost mít v divadle svou temnou komoru?
Temnou komoru jsem dostal dole ve sklepním podlaží v takové místnosti vedle záchodů, která byla původně určená pro uklízečky. Oni mi tedy dali místnost, ale jinak jsem si veškeré vybavení musel zařídit sám. Navíc to tam nebylo úplně ideálně přichystané. Někdo si asi hloupě řekl, že fotokomora má být tmavá, tak to tam vymalovali načerno, ale to je blbost. Fotokomora má být naopak co nejsvětlejší, aby tam autor viděl na přístroje a na snímky, které vyvolává. Tak z toho jsem neměl radost, že jsem tam na nic neviděl, než jsem si na to postupně zvykl, jako si člověk ostatně zvykne na všechno. Zajímalo by mě, jestli je to tam dneska stále černé.
Já nevím, jestli to byla výhoda nebo nevýhoda, ale tím, jak ty termíny byly často šibeniční, tak já jsem tam trávil celé noci a odcházel jsem domů až ráno. V sobotu ráno totiž musely před premiérou viset fotky z generálky po celém Zlíně. Takže já jsem tam v takové dny prakticky žil. Taky jsem byl mladý a vydržel jsem toho o hodně víc než dnes. Ráno byly fotky suché. Přijeli kluci z malírny a ti to rozvezli do všech možných vitrín a na sloupy a tabule. Pak ještě nějaké fotky pro novináře. Takže to bylo sem tam náročné a za míň peněz než ve Svitu, ale měl jsem více svobody. A to pro mě bylo důležitější.
Co byla výhoda určitě bylo, že jsem měl klíče od divadla. Tím jsem se chlubil všem a všude, že mám klíče od divadla, a kdykoliv jdu kolem a rozhodnu se, můžu si tam otevřít a zajít si takzvaně k sobě.
Bylo tehdy obvyklé, že byl fotograf přímo zaměstnaný v divadle?
Některá větší brněnská a pražská divadla měla fotografy s výplatní páskou, kteří fotili exkluzivně pro ně, ale u těch okresních divadel na menších městech to byla naprosto výjimka, protože si to nemohli dovolit. Ono v divadle nikdy nebylo moc peněz pro nikoho, a proto to někteří fotografové vůbec nechtěli a nechtějí dělat. Když jste třeba vystudoval vysokou školu, což tehdy byla jenom FAMU, tak jste mohl fotit zakázky na produktovou fotografii, nebo svatby či v novinách, kde bylo výrazně víc peněz. Já jsem byl zpočátku v divadle dokonce vedený jako uklízečka, protože nevěděli, jestli mi tam můžou tu pozici fotografa napsat.
A vám se tedy v divadle líbilo natolik, že jste tam zůstal. Ale fotil jste i jinde, ne?
Je to tak. Já jsem později fotil krom divadla taky různé zakázky, protože jsem si říkal, že se budu ženit a musím se trochu ustálit. Ale hlavně jsem peníze potřeboval na ty svoje foťáky. To bylo děsně drahé a nebylo to u nás k sehnání. Já, abych mohl mít pro divadlo slušný fotoaparát, jsem musel kšeftovat s vexlákama za marky, kteří mi ze zahraničí dovezli kvalitní objektiv, když jsem jim napsal, co mám doma. Nebo jsem kupoval vybavení skrz tuzex. Oni mi dali bony a já jsem jel do Bratislavy a přes Tuzex jsem si objednal první opravdu drahý a tehdy moderní celý fotoaparát. A to jsem byl tehdy opravdu šťastný – nadšený přímo. Byla to pro mě velká změna. Dneska koupíte bez problému všechno a hned. My jsme si museli počkat.
Jak jste vnímal přechod z analogové fotografie na digitální? Byla to pro vás velká změna?
Ano. Ale myslím, že to tak měli všichni, kteří tehdy fotili. Byl to šok a málokdo to čekal. Když skončila klasická fotka, tak jsem si říkal: Aha, to bude ještě problém. Budu se toho muset hrozně moc naučit. Zejména s počítačem, s kterým jsem doposud nepracoval, abych mohl fotky posléze upravovat. Už to nebyla ta mě známá vývojka a ustalovač a praní. Všechno bylo najednou mnohem rychlejší. Taky jste tu fotku najednou mohl zpětně ovlivnit a předělat. Převést ji třeba z barevné jedním kliknutím do černobílé.
Když jsem fotil v divadle tehdy ještě na film, tak jsem fotil jenom černobíle. Protože tehdy bylo opravdu těžké dostat se k barevnému materiálu. Barevné fotky dělali jenom novináři a posílali to do své redakce, kde se to složitě vyvolávalo. Dodnes se mi ale spíš líbí černobílá fotografie. Mám takový pocit, že té barvy je ve světě už moc. Všude je všechno barevné a navíc dokonale barevné. Není tam prostor pro krásu nějaké chyby. Když stojíte před těma starýma, klasickýma, ručně dělanýma fotkama, pracně, tak to na mě dýchne úplně jinak. Je tam pro mě důležitý i ten aspekt lidské práce.
Dneska je ale 90 procent fotek barevných a proč ne. I na univerzitě, kde učím, studenti přicházejí většinu času s digitálními fotkami a barvou. Ale taky v tom hrají roli peníze jako dřív. Dneska je totiž ten klasický černobílý film výrazně dražší, než býval na tehdejší peníze za mých časů. Stala se z něj rarita pro pár nadšenců, a tak je dražší. Nedělá se pro masy. Digitální fotka je zadarmo a navíc neomezená. Dneska přijde fotograf a de facto může celou dobu držet prst na spoušti a udělat desítky tisíc snímků. Já jsem tehdy v divadle měl na jednom filmu třicet šest snímků a za premiéru jsem obvykle nafotil takových osm filmů. To není moc. Člověk si musí pečlivě vybírat, který moment zachytí.
Jakým způsobem pro vás bylo inspirativní prostředí divadla? Jaký jste měl vztah s herci a s dalšími kolegy?
To se mi velmi zalíbilo od začátku. Proto jsem chodil i na ty čtené zkoušky. Bavilo mě dynamika v hereckém kolektivu a jak spolu souzněli, ale i občasné konflikty. Ten soubor je postupně dokonale sehraný a je to symfonie sledovat jejich interakce. I pan režisér mě zajímal, jak hercům popíše a dovysvětlí jejich postavy. A ti tam byli ve Zlíně významní, ti režiséři. Například pan Dalík. Nebo Evald Schorm! Pan Dalík mě pozval dokonce k fotografování v Praze v divadle na Vinohradech. K jednomu představení, které se pak nakonec nehrálo, protože tam byl hvězdou herec Martin Štěpánek, který před premiérou utekl do západního Německa. Později byl ministr kultury.
V Národním divadle v té době přišli o dvorního fotografa a oslovili tehdy mě, jestli bych tam nepřišel nafotit zkoušky a že by mě chtěli zaměstnat. Ale já jsem nakonec dostal z Prahy strach. Kde tam budu bydlet? S kým se tam budu bavit? Tady ve Zlíně jsem se oženil a narodila se mi maličká dcera, Lenka. Měl jsem tu celý život.
Asi je to ale škoda. Člověk musí mít v životě odvahu. Chopit se té příležitosti, když přijde. A to ti herci třeba mají. Oni se klidně pustí do jiného divadla, když je větší a slavnější. Do Prahy utíká spousta herců třeba z Plzně. Plzeň je taková výchova divadelních talentů, kteří pak mizí dál. Třeba Miroslav Horníček.
Nebo aspoň z Plzně jezdili do Prahy hrát ve filmech. To tady ve Zlíně nebylo. Tady se na filmových ateliérech netočilo pořádně nic, v čem by si mohli zahrát. Nebo pokud ano, tak si režiséři obvykle přivezli herce z Prahy. Z místních herců si zahrál v Zemanově filmu akorát Lubor Tokoš, který původně hrál v Hradišťském divadle, ale pak ho přetáhli sem. Ale to byla výjimka a on byl slavný herec celorepublikově, akorát za Bolševika moc ve filmech nesměl hrát.
Vy jste také dlouhodobě působil jako sportovní fotograf a fotoreportér? Co vás k tomu vedlo? A jaké byly největší výzvy, které s tím souvisely?
Co se týče sportu, tak tam popravdě šlo hlavně o peníze. Tady byla jedna slavná firma, která sponzorovala třeba Motosport. S nimi jsem projel celou Evropu. Všechna ta mistrovství světa. Oni dobře platili a já jsem pro ně dělal různé sportovní kalendáře. Poznal jsem v té době spoustu slavných rallye závodníků. Angličany, Finy, Francouze, a další. To bylo namáhavé hlavně fyzicky. To byla ta největší výzva. Člověk neustále pobíhá, aby chytil dobré místo a dobrý záběr. Musí tam stát, nebo klečet celý den. To se fotilo na barvu. Dělaly se takové barevné velkoformátové kalendáře.
To trvalo rok, než uděláte kalendář. Jezdíte po celé Evropě. Nejhorší to bylo v Anglii, protože tam neustále pršelo. Já jsem tam byl asi čtrnáct dní a já jsem neuschnul snad ani jednou. Navíc se to fotilo na barevné negativy, protože tiskárny pro kalendáře chtěly barevné negativy. To znamená přejede auto a uděláte tři rychlé fotky. Je to hrozný fofr a chce to velkou přesnost. Do toho se ty závody neodehrávají na stejném místě, takže neustále přejíždíte. V Anglii jsem fotil jeden závod v jeden den a ten další jsme se přesouvali o 150 kilometrů dál i s nějakou místní televizí, abychom nafotili druhý.
Osobně jsem se potkal s McRaem. To byl legendární anglický závodník. Jednou jsem s ním na Kypru bydlel na stejném hotelu a on ráno bral velký pytel, který vyhodil do popelnice. Tak jsem to pak po něm ze zvědavosti vytáhl a uvnitř byly různé dárkové parfémy a krémy, které dostal od sponzorů. Tak jsem to normálně sbalil a přivezl domů, kde se takové vůně a kosmetika setkala s velkým nadšením rodiny a přátel. Kamarádovi, který byl velký fanda rallye, jsem taky přivezl nějaké ty závodní bundy, ale taky jsem mu dal voňavku od McRae (smích).
Taky jsem fotil cyklistické závody. Tour de France, Giro Italia. Taky na kalendář. Hvězdy světových pelotonů. Taky velká honička. Jezdíte neustále z místa na místo autem s novináři, kteří sice mají akreditaci, ale musí jezdit před pelotonem, nebo až za ním. I z těchto závodů mám spoustu zážitků. Zatknuli mě tam v noci, když jsem přespával venku u jezera, kde byl zákaz. Šetřili jsme, protože jsme neměli na hotel. Bylo to dobrodružné, náročné, místy i nebezpečné, ale pak jsem měl vyděláno na celý rok.
Když jsem fotil Giro Italia já, tak ještě nebyly povinné helmy, takže ty fotky jsou pak s tím celým lidským obličejem atraktivnější. Navíc když tam člověk skutečně je, tak třeba ta Itálie je impozantní z hlediska krajiny. To při focení pocítíte. To se nedá s těmi leteckými záběry, co vidíte v televizi, vůbec srovnávat. Pak jsem fotil v pozdější době taky ve Slušovicích dostihy. A to se člověk taky musí naučit, ale už jsem na to měl kvalitní foťáky, co byly určené k zachycení rychlého pohybu.
Měl jste zpočátku nějaké vzory? Nebo vycházel jste z někoho?
Neměl jsem asi nikoho takhle konkrétního. Moje vzory byly, když jsem otevřel časopis, a líbily se mi tam fotky, které jsem tam viděl. Tak jsem se podíval na autora a zapsal si ho. Ale samozřejmě jsem obdivoval třeba Jana Sudka. To byl takový klasik s jednou rukou. A on mě normálně vyhodil. Ale to byla moje chyba. Já jsem tam přišel oblečený v uniformě a říkal jsem mu: „Mistře, nepodepsal byste mi, prosím, vaši knihu?“ A on začal povolávat, ať jdu pryč a neotravuju.
Pak jsem to říkal kamarádům a ti říkali: „No jo, Sudek, ten neměl rád policajty ani vojáky. Měl jsi tam přijít oblečený v civilu.“ Tak jsem tam za ním přišel asi za rok a půl už právě v tom civilu a najednou obrátil. Byl nesmírně milý, a naopak mě skoro nechtěl pustit ven. Já blbec jsem si tehdy nevzal foťák. A to byla velká chyba, protože jsem mohl mít fantastické fotky. On mě zval totiž i dovnitř. Jenomže já jsem měl po tom zase jiný sraz a už jsem spěchal tam. On byl ale velice milý. Vykládal dlouho o Zlíně a o tom, jak tady fotografoval a co tu dělal pro Baťu.
Ty snímky by měly být dodnes v archivu na Klečůvce. Tam jsem poslal jednoho studenta, který tam našel zajímavý dopis od Jana Bati. Ten mu psal: „Pane Sudek, kdy přijdete dofotografovat náš mrakodrap, který právě stavíme?“ A on mu odepsal na koresponďáku: „Napřed prachy, jinak hovno.“
Myslíte, že máte nějaký specifický styl? Pojmenoval byste jej nějak?
Já jsem se v tomhle ohledu fotografií tak dalece nezabýval. Pro mě bylo vždy zásadní, abych uměl dobře řemeslo. Fotografie jako nějaká forma umění mě popravdě tolik nezajímala. Zároveň jsem nějak v sobě věděl, že na ty světové umělecké fotografy já nemám. To jsou takové výšiny, kam se jen tak nedostanete. Mně šlo hlavně o to udělat kvalitně svou práci.
Ještě bych se dostal k vaší pedagogické dráze. Od roku 1997 jste působil v ateliéru reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati. Jak jste se k přednášení dostal? A co se snažíte studentům předat?
Když nastupovala v Česku digitální fotografie, tak mě oslovil profesor Dias, jestli bych nepřišel učit klasickou analogovou fotku. On původně učil na FAMU, a pak se přemístil sem. Já jsem zrovna končil v divadle, tak jsem to vzal. Já bych se totiž musel velmi rychle naučit používat počítač a nakoupit si úplně nové digitální vybavení a měl jsem pocit, že za tak krátkou dobu to nezvládnu. Navíc jsem už měl trochu problémy s vyměněným vedením, které úplně nerozumělo tomu, co tam dělám a že bych tam měl být zaměstnaný na stabilní úvazek. Pořád se někomu zdálo, že bych mohl přijít jen tak občas, když se hraje něco důležitého. Takže ta moje pozice byla ohrožená i z této strany.
Na UTB to samozřejmě bylo něco úplně jiného. Musel jsem si zvyknout. Já jsem totiž nevěděl, co všechno student vydrží. Herec vydrží všechno. To vím. Ale co student? Co na něj můžu naložit? Co se od něj může žádat? Zhruba za rok jsem na to přišel a začalo mě to navíc neskutečně bavit.
Mimo to jsem byl pověřen také tím, abych se tam staral o výstavbu toho fotografického ateliéru. Abych vybíral vybavení. Tyto technické věci jsem já dobře znal, takže jsem jim tam nadiktoval ty nejdražší věci, co v té době byly, a oni nám to koupili. Ty peníze na to tehdy byly. Byla to teprve třetí fakulta tady a ve vedení chtěli, aby od začátku měla nějakou prestiž a byla dobře vybavená. Měli jsme krásný ateliér a nádherné fotokomory.
Ti studenti byli tehdy taky jiní, než jsou dnes. V současnosti je každý takový soukromníček. Dřív to byla nerozlučná parta. Já jsem jim to nechával takové volné. Mohli kouřit v ateliéru. To už dneska nikde nejde. Mohli si tam společně vařit a být na ateliéru klidně přes noc, když tam měli nějakou práci, co spěchala. Jsou to budoucí výtvarníci a umělci, tak se musí učit dělat i v noci. Jinak to nejde. A je to bavilo.
A vy jste učil praxi? Nebo i nějakou teorii? Třeba dějiny fotografie?
Ne, dějiny fotografie jsem neučil. To jsem se spíš učil já ve svém volnu. Já jsem tam učil tu klasickou fotografii, která se dodneška učí na všech uměleckých vysokých školách. A je to třeba. Je to základ. Zadání, která dneska ode mě dostávají, jsou ale různá a dávám jim někdy možnost fotit na digitál. Dával jsem jim vyfotit třeba úplný detail, portrét nebo krajinu či sklo až po celou knižní tvorbu.
Ale když student ještě dneska řekne, že to udělá klasicky, na analog, černobíle, tak ví, že u mě má automaticky velké plus. Když uděláte černobílou fotku a donesete jí komisi, tak to máte trochu ulehčené, protože proto máme slabost.
Děkuji za krásné povídání. Kdybyste měl na závěr sdělit nějaké poselství mladým fotografům, co byste jim vzkázal?
Hlavně to chce najít dobrý námět. Svoje téma. Začal bych třeba od přírody, ta je nádherná! Druhá věc je světlo, nemůžete fotit v poledne, kdy ta krajina není plastická, krajina má nejhezčí světlo boční, zadní, pod mrakem… Nefotografuju hned bez zkušenosti architekturu. Ta má totiž svá specifika a je těžká.
Ale jinak ať fotí! Oni dnes můžou nasekat tisíce snímků, a pak si je upravovat v počítači. Tím pádem je tam obrovský prostor experimentovat a nebát se toho. Už to není tak, že by museli zvažovat každý záběr, tak ať té volnosti využijí. Zkouší a chybují. Těma chybyma se člověk stejně toho nejvíc naučí.
A ať studují knížky – existuje opravdu moc krásných fotografických publikací všude – třeba i levnějších v antikvariátech. No a hlavní je se na ten svět dívat dobře a pečlivě. Pokud se někdo rozhodne pro portrétní fotografii, tak ať je to upřímné, pravdivé. Nahrát se dá všechno, ale není to ono. To není jako u divadla, kde herec zahraje všechno. Ten to umí tak, aby působil pravdivě, i když samozřejmě jenom předstírá. S reálnýma lidma se musí pracovat a mluvit. Porozumět jim. Ať si třeba sednou se starým dědkem a povídají si s ním delší dobu. On se pak trošku unaví, a pak je nejzajímavější. Protože když vytáhnu zničehonic foťák a budu vás fotit, aniž bych si s váma promluvil, tak se taky budete všelijak tvářit.
A hlavně nezoufat z neúspěchu. A být slušný. To je taková zvláštní kombinace u té fotografie, obzvlášť u té novinářské nebo divadelní, je v prvé řadě potřeba být drzý, aby se člověk dostal všude, kam potřebuje, a byl u věcí, u kterých má být, ale zároveň velmi slušný, aby se s lidma zbytečně nerozhádal. Třeba v divadle je důležité mít dobré vztahy s uvaděčkami, aby vás při focení nevyhazovali ze sálu. Ale když se to stane, tak si plynule přejdete na druhou stranu, domluvíte se s druhou uvaděčkou a fotíte tam.
Prostě, pořiďte si slušné foťáky a objektivy, studujte knížky. A hlavně staré knížky – v nich najdete spoustu inspirace. Třeba Plickova Praha ve fotografii. To dneska lidi vyhazují do popelnic, a když to přitom vytáhnete a zavezete to do Prahy, tak vám v antikvariátu utrhnou ruce a dají vám za knížku osm stovek, protože to kupují cizinci. Protože takovou Prahu už nikdo nevyfotí. Protože ten Plicka na to světlo, které je u architektury zásadní, čekal celý rok, protože věděl, že v září říjnu je nejlepší světlo a věděl i v kolik hodin přesně, a tak na tom místě stál a vyčkával. Pak to má smysl. Ta stavba má svoji krásu a plastiku. Jsou to krásné fotky.
Takže to bych taky doporučil. Trpělivost a píli. Věnovat se tomu opravdu naplno, protože dneska fotí každý a jsme těmi obrázky už přehlcení. Ty vaše musí být nějak unikátní, jestli máte být profesí fotografové. A to nikomu do klína jen tak nespadne. Tudíž opravdu se snažit.
