Hra, která se zvrtla vznikla z radostného tvoření spolužáků z londýnské akademie. Bavilo je hrát si s žánrem detektivky a s tím, co všechno se během představení může stát. Čím tě hra zaujala?
Zaujala mě právě tou kombinací anglické detektivky a divadla na divadle a stylem humoru. Přiznám se, že je mi blízký jak detektivní žánr, tak groteska. A když jsem viděla ukázky originálního nastudování souboru Mischief Theatre, tak se mi vybavily všechny moje oblíbené
skeče legendární britské komediální skupiny Monty Pythonův létající cirkus. Ale taky jsem si okamžitě vzpomněla na Divadlo Járy Cimrmana a jejich famózní ochotnická provedení her českého génia. A taky mi před očima vytanul Buster Keaton. Prostě se jim podařilo namíchat různé, a přitom spolu ladící esence humoru, který mám vážně ráda.
Má diváky této inscenace zajímat kromě toho, co všechno se může pokazit, také to, kdo je vrahem? Jaký je tvůj vztah k detektivnímu žánru?
Spolu s divadelním spolkem Zlomvaz Všemina se budeme ze všech sil snažit, aby divák získal dostatečné indicie vedoucí k odhalení pachatele. Protože jako v každé správné detektivce ve stylu Agathy Christie může být vrahem leckdo – od zahradníka přes snoubenku či komorníka až po nejlepšího přítele či bratra. A víme dobře, že v některých příbězích je podezřelý i samotný detektiv. Mě osobně detektivky fascinují od malička, sleduji je ráda, čtu je ještě radši a přiznám se, že je mi velkou ctí a potěšením, že jednu konečně režíruji, i když je tedy notně poznamenaná těmi divadelními průšvihy, které tu vlastní napínavost a záhadnost poněkud narušují.
Obsadila jsi tuto hru jednak bardy zlínského souboru, jimiž bezesporu jsou Helenka Čermáková, Luděk Randár, Rostislav Marek, jednak silnými hereckými osobnostmi střední generace: Zdeněk Lambor, Petra Králová, Marek Příkazký, Pavel Vacek. Co tě vedlo k tomuto obsazení?
Já jsem obsazovala podle charakteru postav, ale nikoli těch detektivních, nýbrž podle typologie herců divadelního spolku Zlomvaz Všemina. A byla to pro mě veliká zábava. Říkala jsem si, že když uvidím, jak se na tu slavnostní premiéru chystá tohle několikagenerační uskupení, tak budu pak víc prožívat ty nechtěné karamboly s lidmi, kteří už si to opravdu po těch letech dřiny nezaslouží, aby se proti nim tolik věcí spiklo. A zároveň že jim více uvěřím, že bojují jak lvi do posledního dechu, protože už přece mají za sebou nejednu sezonu, takže se snaží improvizovat, co jim síly stačí.
Hra ukazuje nástrahy divadla na příkladu ochotnického souboru. Nebojíš se, že si tímto představením děláme až příliš legraci z amatérského divadelního prostředí?
To, co se našim ochotníkům stane, se běžně děje i profesionálům. Buďme v tomhle ohledu k divákovi naprosto upřímní. V průběhu zkoušení vyplouvají na povrch historky z reálných situací, které herci zažili během své kariéry, a je to doslova jako přes kopírák. Naší jedinou nadějí je, že při „normálním“ představení si toho divák nevšimne, zatímco tady pracujeme s tím, že by to opravdu neměl přehlédnout. Ale ne proto, abychom se vysmívali ochotníkům nebo nám divadelníkům, nýbrž proto, abychom ukázali, jaké infarktové stavy zažíváme a jak neuvěřitelně adrenalinové dokáže někdy divadelní povolání být. A o to víc já osobně smekám před všemi, kdo téhle vášni a múzické „závislosti“ propadli natolik, že se jí věnují dobrovolně ve svém volném čase. Mají můj obdiv a doufám, že jim ho skrz ten smích získáme i u diváků.
Hra vyžaduje i přesnost správného načasování gagu, řekněme až klaunskou virtuozitu, aby trable, které se hercům na jevišti dějí, měly ten správný komický účinek. Jak velkou roli v přípravě inscenace sehrává pohybová spolupráce Dalibora Buše?
Obrovskou. Dalibor má velkou výhodu, že je sám vystudovaný herec, učí jako pedagog pohyb a akrobacii na JAMU, vedle toho je zdravotní klaun a zkušený improvizátor. Aby se všechny tyhle profese setkaly v jednom člověku, to je velký dar. A i když máme my všichni v týmu nějakou představu o tom, co by se kde dalo udělat, on je ten, kdo ví, jak to udělat. Je to stejné, jako když si vyrábíte skříň sami, nebo si domluvíte skvělého truhláře, který vám ji vyrobí na zakázku, a ještě vám řekne, co jste si vymysleli blbě, a naopak podpoří a rozvine ten váš nápad, který za to stojí. Takže takhle vám to řeknu – bez Daliho bychom se v naší komedii nepohnuli. Anebo pohnuli, ale mohlo by nás to dost bolet.
ptal se Vladimír Fekar
