Eva Matalová, legenda Městského divadla Zlín, odešla do hereckého nebe.
„Tebe nikdo nechce hrát, holka, tak víš co, dokážeme, že je v tobě něco výjimečného a zajímavého.“
Herečka Eva Matalová zemřela ve čtvrtek 29. prosince ve věku nedožitých devadesáti let. Většinu svého bohatého uměleckého života strávila v Městském divadle Zlín, kde za více jak čtyřicet let vytvořila téměř dvě stě rolí. Tou poslední byla Irma Gabrhelová v inscenaci Žítkovské bohyně.
„Divadlo mi chybí, ale člověk má vědět, kdy odejít, ačkoliv to není snadné,“ prohlásila herecká legenda v jednom ze svých posledních rozhovorů, který poskytla několik měsíců poté, co dala jevišti definitivní sbohem. Po derniéře úspěšného dramatu „o ženách, které bohovaly“ se v roce 2017 odebrala do Zlatých Hor na Jesenicku a tam si zvykala na zcela novou životní kapitolu. „Bylo nutné se vyrovnat a smířit s tím, že jsem přijala roli nepracující důchodkyně,“ usmívala se pokorná, stále optimisticky naladěná Eva Matalová ve svém útulném bytě.
Osud tomu nakonec chtěl, že dlouhé pandemické bezčasí uložilo toto povídání do šuplíku. Avšak byla by věčná škoda, kdyby v něm zůstalo – stala se z něj vzácná vzpomínka na dámu, která uměla do poslední chvíle žít.
Co se vám s odstupem času vybaví, když se zmíní zlínské divadlo?
Domov. Vždyť od roku 1955 jsem ve zlínském divadle strávila nejprve dlouhých dvaatřicet let, po následné pauze dalších osm let a pak jsem v něm ještě několik let hostovala, na což skutečně s láskou vzpomínám. Naposledy jsem se objevila v Žítkovských bohyních, které jsem od vedení divadla dostala ke svým osmdesátým narozeninám. Víte, nejenom ke zlínskému divadlu, ale i k městu samotnému mám speciální vztah a upřímně řečeno, místní Lesní hřbitov bude moje útočiště, jednou chci být právě tam.
Kam zlínské divadlo v porovnání s divadly jinými, které jste měla možnost poznat, řadíte? Čím podle vás bylo a je výjimečné?
Pro mě osobně bylo vždycky nejdůležitější to, co se někomu možná ani důležité zdát nemusí, a sice herecké zázemí, respektive vztahy uvnitř divadla. Přijde mi, že ve Zlíně jsem nikdy nenarazila na žádnou řevnivost a měla jsem kolem sebe samé upřímné lidi, a to skutečně od posledního kulisáka či pomocného rekvizitáře. To je ten důvod, proč jsem se tam vždycky cítila dobře, právě proto bylo zlínské divadlo můj domov.
Kdy vám bylo ve zlínském divadle nejlíp, vezmeme-li to čistě z pracovního hlediska?
Samozřejmě, že každá etapa měla něco do sebe. Střídala se období slabší s obdobími špičkovými, kdy bylo zlínské divadlo doslova na vrcholu. To je ale přirozené a děje se tomu tak všude. Pro mě osobně byla jedna z velmi krásných etap v době, kdy zlínské divadlo vedl ředitel Miloš Slavík (pozn. v letech 1970–1986), který byl velice odvážný člověk a tenkrát pomohl opravdu mnoha pronásledovaným režisérům.
Dokážete říct, jak se divadlo obecně změnilo, když ho porovnáte v dobách vašich začátků s dneškem?
Změnilo se pochopitelně výrazně. Skutečně jsem zažila celou řadu nejrůznějších etap a období – od divadla klasického, přes socialistický realismus a následná šedesátá leta, až po divadlo, řekněme, současné. Zamýšlím se však nad tím, jestli právě to aktuální divadlo jde správnou cestou a zda bych ho chtěla hrát… Mnohdy mi přijde, že se hodně dere na povrch režisérská exhibice a zapomíná se jaksi na podstatu samotného díla. Často musí být inscenace za každou cenu „jinak“. Neříkám, že je to pokaždé špatně, ale někdy je to skutečně na úkor významu samotného. Divadlo se má hrát o něčem a pokud divák neví, o čem se hraje, tak ho nemůže zaujmout.
Zlínské publikum vás mohlo vidět v téměř dvou stovkách rolí. Na které vzpomínáte nejraději?
To je těžká otázka, protože v každém období se objevila nějaká pěkná. Nikdy jsem nebyla hvězdou zlínského divadla a převážně jsem hrála, jak se říká, druhé housle. Vždycky jsem si ale v rámci vztahu k vlastní roli řekla: „Tebe nikdo nechce hrát, holka, tak víš co, dokážeme, že je v tobě něco výjimečného a zajímavého.“ Mám-li ale přece jenom nějakou roli zmínit, tak třeba tu titulní z inscenace Dům Bernardy Alby.
S divadelním životem jste se rozloučila až nedávno, symbolické sbohem jste mu dala na derniéře již zmiňovaných Žítkovských bohyní. Byla to pro vás zřejmě krásná tečka, mám pravdu?
Ano, naprosto. A vidíte, na roli Irmy Gabrhelové budu vzpomínat pravděpodobně asi nejvíc, nejenom z toho důvodu, že byla mojí poslední, ale i proto, že jsem se s ní naprosto ztotožnila. Vlastně jsem ji tak nějak na tom jevišti žila.
Upřímně si cením toho, že jste dokázala říct, že už stačilo. Ne každý herec dokáže takhle s noblesou odejít. Jak jste to dokázala vy?
Těžko, ale je to v podstatě stejné, jako když přes noc přestanete kouřit. Vlastně jsem s hraním skončila z lásky k divadlu. Zdravotně jsem na tom už nebyla nejlépe, a tak jsem si jednoho dne řekla, že přece nemůžu divadlu ublížit třeba tím, že budu marodit zrovna v momentě, kdy to bude nejméně vhodné a bude se za mě muset řešit náhlý záskok. Člověk má vědět, kdy odejít, ačkoliv to není snadné.
Stýská se vám?
Nesmí se mi stýskat! Bylo nutné se vyrovnat a smířit s tím, že jsem přijala roli nepracující důchodkyně…
Jak teď vypadají vaše dny bez toho divadelního kolotoče?
Strašně. Divadlo mi opravdu chybí, ale holt si to nesmím připouštět. Prožila jsem hezký život a teď se musím těšit z jiných krásných věcí – třeba ze sedmi krásných pravnoučat, nebo z kouzelné přírody, kterou mám okolo. Říká se mi to těžko, ale existují i jiné hodnoty než divadlo.
Sluší se zmínit, že díky vám se divadlu věnuje několik dnes významných herců. Údajně jste dokonce na JAMU připravovala jednoho chlapce z Vizovic, kterým nebyl nikdo jiný než Bolek Polívka. Vybavíte si, jak na vás tehdy zapůsobil?
Abych to uvedla na pravou míru – já jsem ho nepřipravovala, ale je pravda, že do Vizovic jsem nějakých šest let pravidelně jezdila, protože jsem dlouhodobě spolupracovala s tamními ochotníky. Vzpomínám si, že jednou jsem byla v nějaké porotě a jelikož Bolek věděl, že jsem herečka a chystal se akorát na JAMU, tak mě oslovil s tím, zda bych mu nepomohla, na což jsem mu ale řekla, ať se nezlobí, že jsem zatím kluky nepřipravovala a nerozumím tomu. Odkázala jsem ho však na pana Beránka, ačkoliv on šel za panem Jeřábkem, a ten ho nakonec skutečně připravoval (pozn.: Václav Beránek a Václav Jeřábek byli členy souboru tehdejšího Divadla pracujících ve Zlíně). Dodneška jsme s Bolkem v kontaktu, naposledy jsme spolu točili film Domácí péče a v mezičase vždycky na place křičel: „To je Matalová! Bez ní bych u divadla nebyl!“ Nikdo okolo samozřejmě neměl tušení, kdo nějaká Matalová je, ale byla legrace.
Mimochodem, máte přehled, kolik těch „dětí“ – jak všem v současnosti už bývalým studentům, které jste na hereckou školu připravovala, říkáte – se nakonec u divadla uplatnilo?
No, je jich poměrně hodně a jsou různě rozběhnuté po celé republice… Například Zbyněk Fric působí v pražském Národním divadle, Martina Randová se zase stala známou televizní tváří. A takové Petře Hřebíčkové, pro změnu mojí adoptivní vnučce, jak já s radostí říkám, protože jsme se spolu potkali ve zlínské Maryši, té se pěkně daří v Praze.
Na závěr ještě jedna zásadní otázka – proč by měli lidé chodit do divadla i v dnešní hektické době?
Aby se sešli a něco společně prožili, vždyť není nic krásnějšího. Divadlo spojuje, a právě proto je tady po celá staletí.
Autor rozhovoru: Jakub Malovaný
Speciální poděkování patří Kataríně Kašpárkové Koišové
